Pád Římské říše – pád moderní Evropy?

Znáte to ze školního dějepisu - velkolepá, leč blahobytem vnitřně zdegenerovaná římská civilizace podlehla primitivním, ale "zdravým" barbarům, nevážících si života, žen a jiných rozumných hodnot.

Dnešní Evropané, patřící mezi nejbohatší na světě, jsou zhýčkaní materiálním přebytkem, nechtějí rodit děti (populace stárne), nechtějí bránit svou půdu (profesionalizace armád), nechtějí vykonávat podřadné práce (imigrační kvóty), odmítají staleté tradice a náboženství (sekularizace společnosti), a vlastní civilizaci relativizují a rozleptávají (multikulturní politika), a tím ji dobrovolně vydávají milionům imigrantů, zejména z islámských zemí, kteří pronikají shengenskou hranicí, vytvářejí svoje enklávy bez nutnosti se asimilovat, přinášejí své kruté zvyky a náboženství, a tak Evropu dobývají. Podobnost s Římem čistě náhodná? Spějeme ke stejnému konci?

Okolnosti pádu Říma mě před lety přivedly k zájmu o antickou historii. Přečetl jsem desítky knih a stovky článků, abych zjistil, že podobný nápad dostali tisíce lidí (tím moje ego splasklo), a že skutečnost není tak černobílá. O daném problému byly, jsou a budou napsány celé knihovny – tři neděle jsem se snažil to celé smrsknout do “kratičkého” blogu:

Proč padl Řím?

Tím se intelektuální elita zabývá již stovky let. V současnosti existuje přes 200 teorií o příčinnách zániku říše, které vyzdvihují tu hospodářské, tu vojenské, tu sociální, náboženské, kulturní, morální a jiná hlediska, některá jsou seriozní, jiná fantastická, v zásadě se nedá říci ani o jednom, že by dominovalo natolik, aby mohlo být všeobecně přijato. Zkrátka - na otázku proč padl Řím - jasně odpovědět neumíme. I když názorů je tolik, kolik se narodilo historiků...

Mravní dekadence.

Degenerovaná, zjemnělá elita, adoptující dospělé muže, libující si v orgiích, homosexualitě a sadistických zábavách, je nejrozšířenější představou o příčině úpadku, šírenou již osvícenskými vzdělanci nebo např. B. Engelsem.

Bezkonkurenční konjunktura antických výstředností nastala v prvním stol. po Kristu - již druhý císař Tiberius se po vyvraždění politických konkurentů obklopil houfy nezletilých dívek a chlapců a více než vládě se věnoval vynalézání nezvyklých druhů souložení na své ostrovní rezidenci. Po něm jdoucí Caligula a Nero jsou i pro ty, co historii zrovna nemilují, synonymem zvrhlosti a sadistické krutosti. Pití vzácných perel, rozpuštěných v octu, ochutnávání jazýčků palmeňáků či ještě za živa trhaných kohoutích hřebínků, byly ty nejnevinnější z dlouhé řady výstředností. Císař Vespasian po úspešné genocidě Židů (antický holocaust si nezadal s tím moderním), vystavěl za zlato z jejich Chrámu největší antický zábavní podnik světa (Amphitheatrum Flavianum, později známý jako Koloseum). V tomto vápencovém kotli se 50tis. divákům nabízelo 200 dnů v roce přesně to, co zvyšuje dnes sledovanost komerčních televizí - adrenalin, napětí a krev. Trhání masa zvěří, mučení, upalování za živa, souboje a válečné imitace; počet lidských obětí v Koloseu je odhadován v řádu statisíců, ovšem Koloseum bylo jen jedním z celořímské sítě 186 amfiteátrů se stejně bestiálním programem. Globální síť antického zábavního průmyslu, ve kterém se otáčela nezanedbatelná část národního produktu, přímo nabízí srovnání s dnešní pokleslou televizní zábavou (byť se v ní násilí jen finguje nebo nezúčastněně snímá).

Přes tyto všechny - dnešníma očima viděné - výstřelky a zpustlost se Římu v 1. stol. po Kr. náramně dařilo - dosáhoval maximální územní expanze, kulturně ovlivňoval na 150 milionů lidí (tedy trojnásbek vlastního počtu), byl nejcivilizovanější a nejmocnější silou tehdejšího vesmíru. Do zániku mu zbývala dlouhá staletí. Navíc postupnou christianizací se říše poněkud "zlidšťovala" - krvavé zápasy v arénách byly zakázány a křesťanské hodnoty znamenaly alespoň nějakou alternativu k bezbřehému konzumnímu úpadku horních vrstev. Mravní dekadenci můžeme pozorovat jako průvodní jev každé rozvinuté kultury v každé epoše. Byla přítomna ve starověké Římské říši, stejně jako v moderní multikulturní Evropě. Udávat ji ovšem jako příčinu pádu společnosti zkrátka nemůžeme.

Nízká porodnost

Trápila Římany stejně jako nás – s růstem blahobytu nechtěli zkrátka rodit děti,  a již první z císařů Augustus zaváděl opatření pro zvýšení porodnosti: velké rodiny platily citelně menší daně, bezdětným antickým “mamánkům” byly odepřeny významnější státní úřady nebo kariérní růst, apod. Nepřipomíná vám to něco? Tato opatření však valný účinnek nepřinesla. Přesto říše žila téměř další půltisíciletí.

Olověné trubky - malárie

Jedna z výstředních (a tím snadno zapamatovatelných) teorií si všímá technického faktu, že Římané užívali k rozvodu pitné vody olověné trubky. Oxid olova při pravidelné konzumaci způsobuje otravu a neplodnost. Nízká porodnost způsobila nízké stavy armády a oslabení populace, která pak podlehla cizím dobyvatelům. Podle stejné logiky bychom mohli za pád komunismu v ČR obvinit plastikové pytlíky, ve kterých se tehdy prodávalo mléko. Prý byly rakovinotvorné. Olověné trubky - byť jistě nezdravé, byly používány po staletí, a nemohou vysvětlit náhlé zhroucení říše . Podobně byla na základě nálezu hromadného hrobu viněna malárie či jiné epidemie. I ty však mohly působit lokálně, a jistě by si nevybíraly oběti jen mezi Římany.

Vlny imigrantů

Přes “limes” na Dunaji a Rýnu pronikaly vnější kmeny – především germánské, později i asijské – po celá staletí. A celá staletí se poměrně úspěšně integrovali do římské společnosti – zpočátku je využívali na těžké a podřadné práce, které byly mimo zájem slušného Římana (včetně vojenské služby v pomocných sborech), postupně – jak se generace stávaly starousedlíky – pronikli i mezi elity, např. mezi generalitu, senát a bohatou ekonomickou vrstvu. I když to někdy skřípalo (zejména díky zkorumpovanosti římských úředníků) – modení Evropa by se od římské imigrační politiky mohla spíše učit, a pokud by uměla být alespoň stejně úspěšná, čekalo by ji ještě minimálně několik století pokojného soužití s cizinci. Problémem tedy nebyla imigrace, ale to, proč to celé po několika stoletích přestalo fungovat.

Křesťanství

Fridrich Nietzsche a celá řada ateistických intelektuálů po něm, obvinila z úpadku říše křesťanství. Rozšíření učení o milosrdenství prý postupně rozleptalo “zdravé” základy a přísnou bojovou morálku vojska i obyvatel Říma. Ti nakonec podlehli barbarům s “životaschopnějšími” zásadami. Tuto myšlenku vyvrací už jen následná historie – ve středověku bylo křesťanství základní duchovní silou, která umožnila evropské civilizaci vpravdě celoplanetární expanzi a nadřazenost ve všech myslitelných rovinách, trvající prakticky až do 21. století. Evangelium znamenalo pro Římské Imperium hlubokou a podstatnou změnu, ale směrovkou, ukazující k záhubě, jistě nebylo. Spíše naopak – možná umožnilo tučnému obrovi dýchat o nějaké to století déle..

Dalších spekulací, proč Řím padl, je dlouhá řada – např. se uvádí rozdíly výkonnosti obrovských západořímských velkostatků, závislých na stovkách otroků a malých východořímských farem. Nebo nechuť rodilých občanů k vojenské službě, která se stále více stávala věcí cizích žoldnéřů, lačných po občanství a půdě. Nebo existují teorie, přirovnávající každý státní útvar k jakémusi organismu, který musí dříve či později zaniknout. Všechny mají jedno společné – snaží se najít nějakou vnější Příčinu, nějakou Okolnost, která je za to vinna a nebýt jí, byli bychom dnes možná všichni občany sjednoceného římského civilizačního prostoru. Něco, co by dostatečně osvícený římský politik vyřešil.

Žádná z těchto Okolností – byť byly jistě problémem – však jasnou příčinu pádu antického Říma nebyla. Tyto negativní jevy provázejí každou společnost – tu Římskou i tu moderní – po celou dobu její existence. A každá společnost má svoje mocné nástroje regenerace, které umožňují krize znovu a znovu překonávat. (byť různí alarmisté vytahují „důkazy“ o opaku jako králíky z klobouku – „pozor, teď už to fakt příjde...“).

I moderní Evropa má svoje problémy (některé i vážné), ale při skutečně poctivém a střízlivém pohledu opravdu nic nenasvědčuje tomu, že na ně nakonec sama nenajde nějaký lék, jako tomu bylo mnohokrát v minulosti.

Evropané se nemusí bát milionů imigrantů ani dekadence svých elit. Obavy by měli mít spíše sami ze sebe. Pokud vám pohled sjede z obrazovky do vlastních dlaní – uvidíte odkud hrozí největší nebezpečí, ale také spása evropské civilizace.  Ta totiž neleží v nějakém geniálním politikovi, který Evropu „zachrání“, ani v geniálním zákonu, který „uhájí“ její životní styl, ani geniální ohradě, která nepropustí jediného imigranta.

Leží v chování a každodenních rozhodnutích milionů Evropanů:

Budou jíst, bydlet a vůbec žít po evropsku nebo lisovanými nudlemi, kečupem, Haloweenem, čarodějkami Winx, universálním prefabrikovaným stylem nahradí svoje jedinečná jídla, svátky, pohádky, kořeny...?

Budou mít děti nebo nechají, aby je za ně rodili a vychovávali jiní... a po svém...?

Budou mít odvahu vstupovat do armád a paktů nebo nechají „ochranu“ na jiných...?

Budou chtít pracovat, nebo díky lenosti a bezbřehým sociálním nárokům postupně přenechají svou práci pilnějším imigrantům nebo současné Dílně světa – Číně...?

Zkrátka – ta velkolepá evropská civilizace stojí a padá na každodenních „drobných“ rozhodnutích milionů nás všech. Pokud budou více méně správná – žádná děsivá katastrofa ji nezničí. A to je prima, ne?

Zdroje: Řím a jeho nepřátelé (Jane Penrose), U kolébky Evropy (Werner Dahlheim), Nejmocnější říše světa (Hans-Christian Huf), Řím a Jeruzalém (Martin Goodman), Starověký Řím (A.M. Liberati), aj.