Výsledek českých voleb: přes čtvrtinu hlasů získali populisté bez hlubšího politického programu, bez jasné politické ideologie a bez vlastní strany -Babišovo ANO a Okamurův Úsvit. Minulý zážitek s VV - přes všechny soudní, špionážní a bulvární dramata - nebyl pro českého voliče dostatečně názorný, proto se jej rozhodl v ještě masívnější verzi zopakovat znovu.
Vybavuje se mi starobylý příběh o malém národu, který v poměrně pohodlném poddanství vzdychal po svobodě v nějaké neurčité zaslíbené zemi. Bůh jej vyslyšel a skrze Mojžíše Židy z Egypta skutečně vyvedl. Bylo to jako zázrak. Nikdo si tehdy neuměl představit, co by nesmírnou faraonovu moc mohlo zlomit. Ale stalo se - Židé, bez vlastního přičinění a kapky prolité krve - byli volní.
Rozčarování přišlo záhy - kde je ta zaslíbená země? Kolem byla sinajská poušť, kde nebylo nic. Židé byli zvyklí, že kromě biče přišlo automaticky i bezpečí a miska s jídlem. A tak čím byli od Egypta dále, tím častěji remcali, vzpomínali na své egyptské jistoty a spílali Mojžíšovi, že "takhle si tu svobodu nepředstavovali". Je to povědomé? Počkejte, to není ještě ta pointa příběhu.
Bůh vodil tento remcající národ po poušti kolem dokola nějakých čtyřicet let, (přičemž zhruba v polovině té doby si Židé odlili ze zlata modlu, od které - díla svých rukou - mylně očekávali jakousi zkratku, která jim vyřeší jejich trápení). Otázkou je, proč je Bůh nechal tolik desetiletí setrvávat v jakémsi meziprostoru, když je od počátku chtěl do Palestiny přivést. Proč tak dlouho?!
Snad proto, aby generace otroků, kterým se mentalita poddanství vpíjela do podvědomí od jejich narození, definitivně vymřela. A aby vymřela i generace druhá, generace již svobodných synů těchto otroků, kteří sice poddanství nezažili, ale byli otroky vychováni, a byli tak náchylni věřit zkratkám, které jim zajistí rychlé řešení komplikovaných věcí. Odlévali si modly. Věřili "lidovým prorokům", že oni znají snadný recept, že stačí odstavit ty "staré u moci", udělat to či ono a najednou bude lépe. I tato celá generace musela proto šlapat jen písek, vymřít či zestárnout na poušti, nikoliv v zaslíbené zemi.
Až třetí generace byla vlastními trpkými zkušenostmi natolik pokorně pragmatická, aby věřila nesmyslům o modlách, zkratkách a o tom, že je možné něco snadno a rychle. Byla strázněmi natolik zocelena, že mohla z pouště vyjít a začít skutečně bojovat s ostatními národy o svou úrodnou, zaslíbenou zemi. Na to pokolení otroků ani jejich synů připraveno nebylo, to by jednoduše nezvládli. Proto 40 let, proto až třetí generace.
Češi, narození v komunismu, po svobodě sice vzdychali, ale neuměli si představit sílu, která by mocné socialistické impérium přinutila jim ji dát. Stalo se. Aniž by se Češi nějak zvlášť museli snažit, natož prolít kapku krve v boji, byli volní. Dvacet roků volili klasické pravo-levé strany. Čím dále od poddanské éry byli, tím více z nich začalo skuhrat, že "takhle si tu svobodu nepředstavovali, proto klíčema na Václaváku nezvonili". Šestina z nich dokonce otevřeně křičí, že by se vrátila zpět, o čemž hovoří patnáct procent pro KSČM.
Volebnímu právu nyní dorůstá generace jejich na svobodě narozených dětí. Věří lidovým tribunům, kteří znají kouzelně snadný recept, který ti "staří u vesla" neznají nebo nechtějí znát. Odlévají moderní talismany jako "přímá demokracie", "svobodné šíření dat" nebo "odvolatelnost politiků", které slibují to samé - zkratku do zaslíbené země bohaté demokracie, zajistí "rychlou změnu k lepšímu". Nové populistické antistrany měly v minulých volbách deset, v nynějších přes pětadvacet procent.
A to teprve přichází druhá generace. Čeká nás ještě dlouhá cesta.
