iMarxism Now! – bitva o svobodu a autorská práva

Jednou z nejpopulárnějších myšlenek dneška je Svobodné Sdílení Dat. Je natolik sexy, že ji podporuje devět lidí z deseti. Má však svou odvrácenou tvář – druhou stranu mince, která není zatím vidět. Než tedy poddáme její slastné náruči podporou Pirátů nebo Anonymous nebo jiného hnutí, bojujícího proti autorským a patentovým právům, je dobré si tu krasavici prohlédnout ze všech stran.

Pokud se máme bavit o nějakých copyrightech, patentech apod., budeme neustále narážet na pojem „duševní vlastnictví“. Nezbývá, než zkousnout dva odstavce filosofie, neboť kolem tohoto pojmu se všechno točí:

Má člověk právo vůbec něco vlastnit?

Pokud nenáležíme k extrémně levicovým skupinám, které popírají lidské právo na vlastnictví čehokoliv, je individuální vlastnictví přirozeným právem, plynoucím jednak z lidské integrity a jednak z faktu, že každý jsme samostatnou individualitou. Kdybychom byli jen články nějaké mravenčí civilizace bez vlastního „já“, individuální vlastnictví by nemělo smysl. Od okamžiku, kdy si však uvědomujeme sami sebe, začínáme svým vlastním „já“ ovládat své prvotní hmotné vlastnictví – vlastní tělo. Od vlastního těla je následně odvozena logika vlastnictví toho, co jím – rukou, nohou, ale i hlavou -  vytváříme a ovládáme (detailněji viz např. článek na Devianu zde). Individuální vlastnictví je základem  (a zárukou) individuální svobody, kolektivní vlastnictví přináší vždy – více či méně – její omezení.

Ano, to je hmotné vlastnictví, má však člověk právo vlastnit něco nehmotného?

Samotné „vlastnění“ něčeho hmotného je právem s danou věcí svobodně nakládat - osít pole - nebo je nechat ladem, bydlet v domě - nebo jej pronajmout  či nechat zchátrat. Podstatou hmotného vlastnictví je tedy nehmotné právo.

Tvorba jakéhokoliv díla vychází ze tří složek: 1) z hmotných zdrojů (suroviny, půda) do kterých vkládána 2) námaha (energii, práce, čas) podle nějaké 3) myšlenky (představu o hotovém díle, know-how). Tedy hmotné zdroje, nehmotná námaha a myšlenka. Otázka výsledného vlastnictví díla je pak na předchozí vzájemné dohodě vlastníků - zdrojů, práce a myšlenky. Jejich vzájemnou vyjednávací sílu určuje momentální vzácnost jednotlivých složek na trhu – někdy mohou být vzácnější hmotné zdroje, jindy pracovní síla nebo třeba nové know-how.

K některým dílům je třeba zanedbatelné množství hmotných zdrojů, nebo třeba vůbec žádné. Vždy je však třeba určité námahy a myšlenky. Vlastnictví výsledného díla je pak opět na dohodě poskytovatele (nehmotné) námahy a vlastníka (nehmotné) myšlenky.

Z uvedeného řetězení logiky vyplývá, že podstata jakéhokoliv vlastnictví je nehmotná (právo svobodného nakládání). Zdroje (založené na nehmotném právu užívání) plus nehmotná námaha plus nehmotná myšlenka jsou součástí každého lidského díla. Prohlásit, že jedna z těchto tří složek díla neexistuje, znamená popřít logiku a faktický stav věci. Prohlásit, že sice všechny tři složky dílo obsahuje, ale popřít vlastnictví jedné z nich, znamená nejen upření základního práva (a tím i svobody) jeho vlastníkovi, ale i jeho donucení, aby pracoval částečně zadarmo (jeho porobení). To platí jak pro vlastníka práv k hmotným zdrojům, stejně jako  vlastníka pracovní síly či vlastníka know-how. Duševní vlastnictví je stejně reálné a rovnocenné jako vlastnictví vlastní práce či vlastnictví hmotných zdrojů.

Piráti všech zemí, spojte se!

Proti duševnímu vlastnictví se nejostřeji profiluje nedávno vzniknuvší mezinárodní internacionála Pirátských stran. Dlužno říci, že nejen ona, ale i celá směs anarchistických, radikálně-levicových, ekologických a jiných alternativních skupin, ostatně je patrné časté vzájemné prolínání těchto osob i idejí mezi sebou. Všechny spojuje např. boj proti „nadnárodním korporacím“, „finančním kruhům“, „politickým elitám“, což jsou profláklá hesla levicových radikálů, stará nejméně 150 let. Pirátům se je však podařilo navléknout do nového elektronického obleku informační éry a získat si tak sympatie širších, nejen alternativních vrstev. Například málokdo pod na první pohled sympatickým heslem „právo na svobodné šíření informací“ spatří obyčejné „seber bohatým a užívej si, dokud je z čeho.“ Piráti totiž udělali kouzelnou propagandistickou zkratku a nazvali všechny filmy, koncerty, písně, vynálezy, patenty, ... pouhými „informacemi“ (na které má mít každý bezplatný nárok) a jakoby mimoděk pominuli, že za vznikem těchto „informací“ stojí nezměrná lidská námaha, vzácná genialita a mnoho materielních zdrojů, které se aktivují dohromady jen pro to, aby se se ziskem vrátily zpět.

„Zrušme kopírovací monopol!“

Další pirátskou tezí je, že vlastnické právo na nějaké dílo je „monopolem“. Je to sice podobné, jako tvrdit, že někdo má „monopol“ na svůj dům, tj. toto tvrzení je zcela mimo definici monopolu, jak ji zná klasická ekonomie. Nicméně se tento výraz – bez ohledu na svou smysluplnost – ujal, je často citován, a zaslouží si zmínku.

Filmový a hudební průmysl funguje jako každé jiné odvětví. Má primární tvůrce, zpracovatele, velkoobchodní distributory a finální konzumenty. Např. farmář dodává mléko, závod z něj vyrábí jogurt, velkoobchod jej distribuuje do obchodů a ty je prodávají konzumentům. Každá část tohoto řetězce má svou důležitost, která je dána momentální situací na trhu a technologickým stavem společnosti. V minulosti byl problém cokoliv produkovat, primární výrobci byli vzácní, proto také shrábli většinu hodnoty výsledného produktu. Distribuční kanály byly neduživé, pokud nějaké existovaly. Dnes není problém levně produkovat - svět je přeplněn zbožím, ovšem problémem je ho prodat, tj. najít cestu k zákazníkovi, který jej umí ocenit. Proto dnes získávají větší váhu různí obchodníci a distributoři (tj. majitelé distribučních kanálů), protože schopnost prodat je vzácnější než schopnost vyrobit. Když to vztáhneme na hudební průmysl, tak složit zajímavou píseň umí ve svých garážích miliony kapel. Umět je prodat milionům fanoušků však umí jen několik málo distribučních firem. Je tedy logické, že tito distributoři budou mít na ceně výsledného CD větší podíl, než samotný autor a tento „poměr sil“ se promítne také do vzájemných smluv o autorských právech.

Piráti svou tezí o „zrušení kopírovacího monopolu“ tedy jednak chtějí zrušit jeden článek řetězce – momentálně ten nejvíce ceněný – distribuční velkoobchodníky, což je ekonomický nesmysl. Dal by se uskutečnit pouze nějakou formou socialismu a autoři by pak nenašli široký odbyt pro své dílo (byli by odkázáni jen na osobní prodej ve svém bezprostředním okolí, jako v daleké minulosti).

A jednak „zrušením kopírovacího monopolu“ připraví autory o jediné, co mají – duševní vlastnictví. Právo, dohodnout se s distributorem nebo zákazníkem na podmínkách, za jakých budou s jejich dílem zacházet.

„Zrušte patenty a Copyright! Je to lepší pro společnost“

Argumentace „výhodností pro společnost“ je prastarým jádrem levicové filosofie, a podle ní se dá rozpoznat pravý charakter nových stran a hnutí, které se tváří, že s pravo-levým dělením nemají nic společného. Nemělo by být podstatné, co je tzv. výhodné pro společnost, podstatné by mělo být to, co je spravedlivé. Je docela možné, že společnosti může momentálně prospět, když mi ukradne pole (nebo 100 tis. kopií mé knihy), nicméně stejně by to neměla nikdy udělat. Protože princip spravedlnosti by měl být vždy nad výhodností.

Komunistické režimy povýšily výhodnost pro dělnické masy nad spravedlnost a majetnou menšinu zbavily práv. Fašistické režimy povýšily výhodnost pro svůj národ nad spravedlnost a zbavily práv ostatní národy. Nakonec se momentální výhody vždy časem ukázaly jako iluzorní a systém, který je nadřadil nad spravedlnost, zkolaboval. Argument „výhodnější pro společnost“ je z principu nebezpečný, protože v delším odstupu vede vždy k bezpráví a útisku určité skupiny obyvatel.

„Umělci a vynálezci budou tvořit i bez ochrany svých práv! Budou se víc snažit!“

Znáte vynálezce Internetu? A Linuxu? Počítačové myši? Že ne? A znáte zakladatele a tvůrce počítačů Apple? A Windows? Vynálezce žárovky? To už je jistě lehčí. Co tyto dvě skupiny vynálezů odlišuje? Ti první nepostavili svůj nápad na komerční bázi, ti druzí ano. Sama realita ukazuje, že model nezištné, amatérské tvorby je neduživý a slabý. Všechny ty báječné věci, které nás oklopují, se rozšířily, jen tehdy (anebo až poté co) je někdo postavil na profesionální (tj. komerční) platformu. Internet, Linux (v mutaci na Android) i počítačová myš se dočkali masového rozšíření až tehdy, kdy se jich ujali komerční distributoři, do té doby byly záležitostí jen nadšených specialistů, tj. nepatrného zlomku populace.

Většina vynálezů, filmů, hudby, apod. vyžaduje velké investice peněz. Za penězi je nutno vždy vidět námahu a hmotné statky, které je předcházejí. Tuny chleba, oceli, benzínu, ošacení, ... které desítky (stovky, tisíce) lidí spotřebují, než vznikne film, koncert, vynález. Tyto hmotné zdroje jsou investovány pouze do očekávání, že se vrátí. Prostřednictvím každé prodané kopie, protože každá jednotlivá kopie v sobě nese svůj díl těchto hmotných nákladů. Pokud se postaví duševní vlastnictví mimo zákonnou ochranu, pokud se umožní legálně zcizit kopii bez úhrady části nákladů, které se k ní vážou, pak se rychle zastaví proud investic do výzkumu a tvořivé činnosti a mechanismus vývoje se zadrhne. Spoléhat se na amatérské nadšení znamená vrátit se (co se dynamiky vývoje týče) násilně o dvě století zpět někam do předindustriální éry.

„Autorská práva brzdí vývoj!“

Odpůrci duševního vlastnictví často uvádějí absurdní příklady, aby podpořili svoji tezi o patentech a autorských právech jako brzdě vývoje. Například „kdyby první člověk, co postavil dům, měl na něj i patent, bydleli bychom dosud v jeskynních.“ Nic absurdnějšího a protikladnějšího k realitě. Se stejnou dávkou zjednodušení bychom spíše mohli tvrdit, že kdyby už v pravěku existoval funkční systém patentových benefitů, mnohem více našich předků by se zapojilo do vynalézání a v technologickém vývoji jsme mohli být o tisíce roků dále, než jsme. Systém patentových a autorských práv motivuje k vynalézání, motivuje k tvorbě, ne náhodou se období trvání patentových práv kryje s obdobím bezprecedentního technologického pokroku lidstva.

„Tím, že kopíruji nápad, nikomu neškodím. Nikomu neubude.“

Existuje pozoruhodný názor, že vlastnictví má smysl jen u konečných zdrojů. To má logiku, co je konečné (půda, jídlo, peníze), musí být nějak rozděleno a rozdělenému určen vlastník. Dělení a vlastnictví nekonečných zdrojů smysl nemá, protože každý si může vzít, kolik chce (vzduch). To má také svou logiku. Ale pozor, teď přijde logická zkratka, která říká, že duševní vlastnictví je nekonečným zdrojem, takže o vlastnictví nemá smysl mluvit, jeho kopírováním něčí myšlenky autorovi nic neubývá. To už logiku nemá, resp. má, ale chybnou. Myšlenka je pro autora jen nástrojem k získání dalších, už velmi konečných zdrojů (peníze, věhlas, legitimní kontrola). Pokud někdo ukradne druhému nehmotnou myšlenku a tváří se, že mu tím žádnou škodu nepůsobí, je to podobné, jako zcizit sedlákovi část slepic a tvrdit, že bude mít i nadále stejně vajec.

„Mám právo na informace. A taky na internet. Právo na cokoliv.“

Platí jedno prosté pravidlo – čím více máme práv, tím méně máme svobody. Proto z celé nekonečné řady práv vyčnívají pouze první tři nejzákladnější (které lze nazvat jako přirozená, objektivní) - a to jsou právo na život (včetně vlastních dětí), právo na svobodu a právo vlastnit majetek. Všechna ostatní práva by měla být z nich odvozena, přičemž ty základní rozmělňují, snižují nebo přímo omezují. Čím více dalších práv si vymýšlíme („právo“ na práci, na vzdělání, na bydlení, na „důstojný život“, ale i právo na „svobodný internet“ či „svobodné šíření informací“), tím méně zbývá na naše práva základní, protože každé právo je třeba něčím (někým) zaplatit (více např. zde). Chceme-li být tedy opravdu svobodní, buďme podezřívaví vůči dalším a dalším domnělým „právům“, byť mají slovo „svoboda“ vmontované do svém názvu.

„Všichni jsme Piráti – přidej se k nám!“

Lehkým citovým vydíráním zavání argument, že nikdo není čistý – prakticky každý se zapletl s nějakým filmem, hudbou, fotkou nebo programem, který nebyl v ideálním souladu s autorským právem. Ano, ani autor tohoto článku není výjimkou. Je však maximálním pokrytectvím kvůli tomu obracet logiku spravedlnosti, z nouze dělat ctnost, ze chtivosti po bezplatné konzumaci dělat „právo“ a kreativně tvořit ideologii, která to ospravedlní a legalizuje.

Protestovat proti existenci autorských práv z důvodu, „že je stejně nikdo 100% nedodržuje“ je jako protestovat ze stejného důvodu např. proti dopravním předpisům. Obojí má svůj smysl i při nedokonalém dodržování. Pokud mě chytí za překročení rychlosti, jednoduše zaplatím pokutu a jedu dál, aniž bych kvůli individuálnímu selhání  zpochybňoval smysl existence dopravního řádu.

Chraňme duševní vlastnictví – diskutujme nad technikou jeho ochrany.

V současné trochu hysterické diskusi se často proklamují jen obecná hesla o „konci svobodného internetu“, aniž by bylo jasné, o čem se vlastně diskutuje – zda o ochraně duševního vlastnictví jako takovém (zasluhuje jednoznačnou ochranu) nebo technice této ochrany (ta může být různá a diskusi zasluhuje) nebo o možnosti svobodně uzavírat smlouvy (to je snad samozřejmé) nebo o volném trhu – možnosti si stanovit podmínky, za jakých budu nabízet své zboží (to je snad samozřejmé také).

Současná praktika OSA, která vybírá poplatky z prázdných nosičů informací je diskutabilní a zavání šikanózním kartelem – ne proto, že chrání autorská práva, nebo že je zpoplatňuje, ale proto, že porušuje princip dobrovolnosti. Konkrétní praktika (či organizace) si státní ochranu nezasluhuje, základní právo jako takové však ano. Právo na vlastnictví majetku je takovým základním právem, které nelze vykonávat jinak, než smluvní volností. V našem konkrétním případě to znamená, že autor musí mít volnost uzavírat libovolné smlouvy s distributorem svých děl i případně s jejich finálním konzumentem. Pokud chce autor uzavřít smlouvu s distributorem (vydavatelstvím), neměl by mu to nikdo zakazovat nebo diktovat podmínky (např. stát pod vlivem alternativních hnutí). Pokud chce autor (nebo vydavatelství) uzavřít smlouvu s finálním konzumentem, platí to samé. Pokud jedna strana na smlouvu přistoupí a pak ji poruší (např. koupí licenci a pak ji kopíruje dál), je přirozenou reakcí adekvátní postih. Kdo chce poskytovat svá díla zdarma, má k tomu možnost. Kdo je chce poskytovat za určitých podmínek, musí mít možnost je za zvolených podmínek nabízet. Konzument musí mít svobodnou možnost na podmínky přistoupit nebo nechat být. To není o nic „právech na šíření informací“, „monopolech na kopírování“ apod. – to je jen o svobodné možnosti nabídnout smlouvu a svobodné možnosti na nabídku přistoupit či nepřistoupit.

„Zrušme zastaralý obchodní model!“

Piráti a jiní alternativci prohlašují, že některé obchodní modely (např. prodeje CD, nebo existence vydavatelských firem) zastarala a stát by je měl zákonem zrušit. O tom, co je „zastaralé“ či nikoliv, se patrně cítí být lépe informováni, než samotní majitelé práv.

O tom, co je „zastaralé“ či nikoliv, nechť si rozhodnou autoři a distributoři sami. Jsou to jejich investice, jejich majetek. Pokud o jejich majetku chce za ně rozhodovat někdo třetí (např. prohlášením, že prodávat CDčko za pětistovku je přežitek, tak si ho zkopírujeme zadarmo a odebereme majiteli právo se tomu bránit), je to pustá svévole. Stejná svévole, s jakou marxisté prohlásili přežitkem určité typy soukromého vlastnictví a násilně je „znárodnili“.

Nepochopená budoucnost

Nevídaná popularita útoků na duševní vlastnictví plyne z jednoduchého faktu – současného stavu, kdy se naprostá většina cítí konzumenty, nikoliv tvůrci. Tento nedostatek obrazotvornosti nahrává zploštělým představám, že znárodněním autorských práv masa něco podstatného získá.

Podobná situace už v historii nastala. V počáteční fázi industriální éry, kdy existovala hrstka vlastníků továren a masa dělnictva. Tehdy se zrodila myšlenka socialismu a mezi nemajetnými vrstvami rychle získávala popularitu. Široké masy podlehly iluzi, že existuje nějaká „nová spravedlnost“, že když zkonfiskují majetky majetným a rozdělí je mezi sebe, že tím něco získají. Viděli sebe (a své děti a vnuky) stále jako námezdní dělníky a neměli představivost se vidět jinak – třeba jako vlastníky firem, akcií, nemovitostí a know-how. Z nedostatku obrazotvornosti podporovali něco, co se ukázalo být pro jejich děti a vnuky vysloveně škodlivé. Historie západních demokracií ukázala, že cesta k bohatství vede přes ochranu vlastnických práv a tradičních hodnot – tato cesta motivovala lidi tvořit a bohatnout - vedla ke vzniku široké a bohaté střední vrstvy, kdy je většina majiteli něčeho, nikoliv nemajetnými konzumenty. Ty společnosti, které si zvolily cestu radikální změny vlastnických práv, cestu revoluční „nové spravedlnosti“, skončily ve slepé uličce všeobecného úpadku.

Nyní stojíme na prahu informační éry. To co je momentálně nepředstavitelné, se může za pár roků změnit v realitu. Z většiny z nás (a našich dětí a vnuků) budou tvůrci a jejich bohatství bude odvozeno z duševního vlastnictví. Rozvoj mikroplateb (a jiných způsobů ohodnocení), rozvoj kapacity sítí, a další technologie může znamenat opravdový boom produktivity u těch povolání, které dnes s internetem vůbec nespojujeme. Už dnes  cvičitelky aerobiku dokáží efektivněji a levněji trénovat tisíce cvičenců přes web-kameru, zatímco včera v tělocvičně to byly jen desítky, s vyššími náklady. Dietologové, lékaři, právníci, učitelé, poradci, trenéři, účetní... ti všichni stojí teprve na prahu nových možností – technologie je připravena a ti, kteří se zorientují mezi prvními, získají hvězdný náskok. Pro další a další obory lidské činnosti se technologické dveře budou otevírat následně. Většina lidí si bude získávat obživu mnohem efektivněji nějakým nehmotným dílem - to vše bude ovšem možné jen tehdy, když jejich osobní tvořivá investice nebude marná – nebude ukradena nebo nějak významně regulována.

Stejně jako v minulém století si některé národy pokazili svou šanci na prosperitu průmyslové éry socialistickými experimenty, nepochybně si některé pokazí i tu současnou, informační. Podlehnou staré rétorice o „zlých koncernech, chamtivých boháčích a nespravedlnosti pro obyčejné lidi“, jen přelakované internetovým nátěrem, a pokusí se zavést nějakou „novou spravedlnost“. A tím zabrzdí sebe a další generace o desítky let zpět. Nedopusťme, abychom i tentokráte mezi ně patřili i my. Napněme svou obrazotvornost a dokažme si sebe - a zejména svoje děti a vnuky - představit ne jako nemajetné konzumenty, ale jako tvůrce a majitele duševních statků. Jejich motivace a prosperita bude odvislá od ochrany jejich duševního vlastnictví.

Článek vyšel v upravené versi na Českápozice.cz