Konec Kmotra Bárty?

Vít Bárta odstoupil z pozice ministra dopravy. Znamená to jeho konec v politice nebo jen začátek další kapitoly? A jak tato další kapitola bude vypadat?

Předně je nutno konstatovat, že základní obrysy celého podniku, které se daly předvídat před rokem, ještě než VV uspěly ve volbách (viz zde), se naplnily s podivuhodnou přesností:

1. Strana VV je privátním podnikem jediného majitele a vůdce, kterým je Vít Bárta, předseda John je jen poslušnou, nastrčenou (a nyní již nepotřebnou) figurou.
2. Vít Bárta ji ovládá spletí na něm závislých osob, jako jsou rodinní příslušníci, bývalí zaměstnanci nebo jinak závislé osoby. Tento způsob „řízení“ je jednostrannou manipulací za užití příslibů, vydírání a úplatků, tj. způsobů užívaných spíše v mafiánských strukturách než běžných komerčních či politických organizacích.
3. Strana VV nemá politický obsah, její politická tvář je i po roce nejasná. Není jisto ani to, zda je pravicovou či levicovou stranou. Je to důsledek toho, že byla založena pro jiné účely, než oficiálně deklaruje a její politický program má jen druhotnou, zastírací funkci.

V psychologickém obrazu Bártovy osobnosti by jistě byly obsaženy vlastnosti jako inteligence, cílevědomost a organizační schopnosti, které mu umožnili vybudovat úspěšný podnik. Naprostou dominanci by však měla vlastnost, popsatelná jako extrémní ambicióznost, snaha o vyvýšení sebe sama nad druhé, plynoucí obvykle z vnitřních pochyb o sobě samém. Vít Bárta se od mládí snažil před vrstevníky stylizovat do nadřazené pozice, jako člen elity či jakési aristokracie. Obraz, který se snažil vzbudit, dokládá presentace exotických zájmů (arabské koně, opera), zvláštní styl oblékání, výjimečné značky auta (i bez schopnosti je řídit), submisivních krásek v blízkosti, hovory o „závislosti na svých milionech“, apod. Zkrátka jen nic běžného, co by jej porovnalo s běžným „plebsem“. Ambice a snaha o vlastní prospěch jsou běžnými lidskými vlastnostmi, ve vzácných případech se však vymknou kontrole a nafukují se nade všechny meze, kdy nutí svého majitele jednak ke stále horečnatější činnosti a jednak jej strhávají stále častěji k iracionálním krokům, kdy „pro vlastní ego přehlédnou okolní svět“.

Motivy – vlak, který se příliš rozjel

Snaha předehnat vlastní ego je příčinou, že si osoby typu Bárty naleznou uspokojení spíše budováním archaických struktur mafiánského typu než v realizaci skrze nějakou civilnější profesní kariéru. To první jim nabídne bezprostřední pocit moci a nadřazenosti, což to druhé nemůže (nebo jen nepřímo a zdlouhavě).

Spekulovat o hlavních motivech kohokoliv je ošemetné, v Bártově případu to s největší pravděpodobností bude touha po moci a vlivu, která mu zprostředkuje pocit nadřazenosti a uznání. Všechna ostatní lákadla, vč. peněz, jsou až na dalších příčkách. Odtud je logická cesta o propojení byznysu a politiky. Jen toto propojení – tím že je nelegální – přináší skutečně nekontrolovanou moc. Pokud by se věnoval pouze jednomu nebo druhému, jeho moc by byla kontrolovaná a značně omezená.

V principu operují všechny nelegální struktury (mafie) tam, kde není stát – kde je jeho moc příliš slabá (bezpečnost, zbraně) nebo z morálních důvodů nevhodná (prostituce, drogy, korupce). Mafiánské struktury se tedy na svém nelegálním poli činnosti musí obejít i bez výhod, které stát legálním činnostem nabízí – jde především o výhodu bezpečí (zajišťovanou policií) a vymahatelnosti práva (soudy). Gangy se nemohou ve svých nelegálních sporech mezi sebou obracet na policii, nebo sepisovat smlouvy a vymáhat u soudu jejich dodržení. Tyto civilní instituce jsou výsledkem staletého civilizačního vývoje, mafiánským bossům – protože stojí mimo legální civilizační instituce – zbývají jen prostředky archaických společností (jaké známe např. z ranného středověku – vůdce klanu, jeho osobní ozbrojená družina, ostatní služebníci a poddaní). Tj. vazby, založené na vztazích (přísaha, oddanost, čestné slovo, vydírání, uplácení) a jejich vynucení hrubou silou (hrozby, bití, mučení, vraždy).

Kde nejsou soudy – je zbytečné psát smlouvy. Kde nejsou písemné smlouvy, je nutno ctít vyřčené slovo. Kde je třeba se spolehnout jen na vyřčené slovo, tam musí mít věřitel hrubou a účinnou moc bez okolků (i preventivně) slibujícímu osvěžit paměť, jinak je závazek nevymahatelný.

První krok Bártovy cesty k politické moci byl přirozený – Bárta je Pražan, svůj podnik provozoval především v Praze, pokusil se tedy proniknout do lokální politiky v Praze. Protože první pokusy mnoho nevynesly (Reedová za VV osamoceně v  zastupitelství Prahy 1), proto změnil strategii na těžší kalibr, zajistil tvář Radka Johna a zkusil frontální útok ve snaze dostat se do koalice ovládající pražskou radnici (a tím i přístup k miliardám, protékajícím jejím rozpočtem). Ovšem stala se nečekaná věc - vlak se rozjel rychleji, než čekal. Celostátní výzkumy veřejného mínění najednou zaznamenaly růst preferencí VV, a to i mimo Prahu. Rýsovala se možnost skoku o několik pater výše, z komunální rovnou do celostátní politiky. To bylo pokušení, jako když alkoholikovi, zvyklému cucat z krabicového vína, vtisknete do dlaně klíče od skladu dvacetileté brandy. Tomu Bártovo ego nemohlo odolat.

Proto se v nelegálních strukturách nesepisují smlouvy, ale dává slovo. Závazky nemají listinnou podobu. Popsána je praxe zejména v ruskojazyčných mafiích, kde kmotři málokdy formálně něco vlastní. Majetek je pro formu zapsán na bezvýznamné služebníky, přitom jejich skuteční vlastníci s ním nakládají skrze ně se stejnou účinností odněkud z ústraní. Pokud by služebník projevil byť jen náznak neposlušnosti, stihl by ho okamžitý a drastický trest. To samé platí o dohodách – služebník se ve vlastním zájmu snaží naplnit nepsanou dohodu tak, jak ji myslel kmotr. Jakékoliv kličkování („to nebylo dohodnuto, kde to máte napsané“) je zcela nemyslitelné, protože už jen jeho náznak by byl osudný.

Pokaždé, když v Bártovi převládla velikášská ješitnost, začal jednat iracionálně a vršit chyby. První chybou bylo, že se nechal unést vidinou parlamentní důležitosti a nechal svůj vlak najet na celorepublikovou kolej. Kdyby se spokojil s Prahou, mohl v nějaké koalici sedět na pražském magistrátu a v rámci hesel o dinosaurech si vymýšlet zakázky za stamiliony.

Další chybou bylo, že mu ješitnost nedovolila opravdu zůstat v pozadí, jak gangsterská slušnost a logika káže. Formálně ještě nebyl členem ani své privátní strany, neměl ani žádnou funkci, ale nechal se napsat na kandidátku, a pak - zpitý úspěchem a okouzlen sám sebou, po úspěšných volbách musel sedět u každého jednání, brát si slovo i za formálního předsedu strany a dokonce se najmenovat do vlády. To bylo úplné šílenství, které pokračovalo dále tím, že pokoušel řídit ministerstvo nejen vlastní, ale i svých vazalů (min. vnitra) a dokonce zasahovat i do resortů jiných stran (stávka lékařů). To pro něj nemohlo skončit jinak než špatně. Kdyby se držel v pozadí (mimo parlament, natož vládu), mohl stejně účinně manipulovat svými lidmi ve svůj prospěch, přičemž by se ho jejich případné chyby a přehmaty nijak nedotkly. Jednoduše by je vyměnil a jeho kára VV by pod praporem boje proti korupci jela nerušeně dál.

O trestech svých vazalů rozhodují jen kmotři podle svého uvážení, nemusí se nikomu zodpovídat, proto jen jejich hrozba vůči jednotlivci tak účinná. Zároveň ukazuje na jistou „slabost“ demokracie – legální stát musí být maximálně spravedlivý (proto ten komplikovaný aparát zákonů, soudů, směrnic, odvolání, apod.), nelegální organizace si se spravedlností nemusí lámat hlavu – proto je její moc vůči jednotlivcům tak efektivní. Jedinec, na kterého se mafie zaměří, je v pasti – může být vydírán, hanoben, mučen nebo zabit a demokratický stát má jen velmi omezené možnosti (díky snaze o spravedlnost), jak ho ochránit.

Když Vít Bárta po volbách před kamerami předával ředitelování, a pak i podíl v ABL svému mladšímu bratrovi jako důkaz, že „s agenturou už nemá nic společného“, museli se odborníci na boj s organizovaným zločinem snad jen pousmát. Kdyby chtěl jednat opravdu útlocitně a podle práva, stačilo, aby si nechat podepsat směnku na nějakou absurdní částku, a tu chovat v trezoru pro případ, že by formální správce začal zlobit. O této metodě by mohlo barvitě vyprávět mnoho figur, od Mrázka až po Krejčíře, ostatně i poslanci za VV, podepisující obskurní smlouvy na milionové částky. Pravděpodobně ale nebylo v prostředí neviditelných vazeb, slibů a účinných hrozeb žádných směnek potřeba, aby jeho neformální vliv na svou organizaci zůstal stejně efektivní jako předtím.

Slabosti jedince vůči efektivnímu trestu mafie v minulosti využívala typicky při  žádání výpalného. Navštívila živnostníka, požádala o peníze a živnostník – nechtěl-li riskovat zdraví nebo požár živnosti – zaplatil. Stát jej mohl obtížně chránit, vše probíhalo na bázi neviditelných vztahů, které policie mohla  těžko postihnout. Mafie tak dokázala vytvořit vedle státu paralelní archaickou strukturu na bázi pána a poddaného. To bylo v minulosti. Koncentrací výroby a obchodu do nadnárodních řetězců se zdálo, že tyto časy jsou pro mafii nenávratně ztraceny.

Moderní sociální stát, který přerozděluje většinu národního bohatství, však nelegálním strukturám přináší tak neuvěřitelný skok v možnostech, o kterým se jejich mafiánským dědům ani nesnilo. Oni „slabí, vůči mafii zranitelní“ jedinci nyní místo živností spravují miliardy ve veřejných rozpočtech a rozhodují o jejich umístění. Každý z nich má zranitelné děti, příbuzné, nějaké slabosti a šmouhy z minulosti a každého z nich není stát s to ochránit (má-li zůstat ještě demokratickým) se stejnou účinností, s jakou jim mafie může ublížit. A je jasné, že výpalné v tomto případě není hrst bankovek z příruční kasičky.

Scanning ministerstev

Bártovo osobní angažmá ve vysoké politice se dá tedy přičíst – vzhledem k jeho skutečným cílům - jen jako nelogický úlet, způsobený záchvatem nezřízeného velikášství. K ovládnutí úřadu tam nemusí osobně sedět, stačí tam mít své lidi. A dokonce to nemusí být ani „ti jeho“ lidé, stačí se vyznat detailně ve vztazích, informacích a osobách, aby bylo jasné koho „zmáčknout“ a žádat výpalné v podobě služby, která posune věci náležitým směrem. Je tedy nutný „scanning prostředí“, aby se vědělo přesně kdo, co a jak, a pak je to už rutinní práce „pánů, co mě přátelsky navštívili, případně mi zavolají, jak se mám“.  Bártovi lidé (v roli náměstků) takový scanning ministerstva (ministerstev) mohli za uplynulý rok stihnout několikrát. Už tam nejsou potřeba a je typické, že jeden po druhém se z úřadu vesměs odporoučeli pryč. Předpokládám, že semena jsou zaseta a opravdová žeň přijde až po jeho odchodu z politiky do ústraní.

Zločinecké organizace v minulosti žily z vydírání výpalného od stovek živnostníků. Byly to celé čtvrti a města. Tolik lidí se podvolilo nátlaku a dlouhodobě platilo, a to zcela ze svého. Kolik lidí dnes rozhoduje o zakázce řekněme za dvě miliardy? Dvacet? Deset? Sedm? Mají dnes více motivace nepodlehnout, když dávají z cizího, ze kterého jim navíc leccos ulpí za nehty?

Další kapitola příběhu

už bude méně barvitá. Vít Bárta se stáhne do ústraní, povyk, provázený chvilkovým odhalováním jeho lidí na úřadech, za pár týdnů utichne. Bárta nabídne věrným, kteří chtějí věřit za každou cenu, historku o spiknutí médií a stavební lobby proti schopnému ministrovi, který začal dělat pořádek mezi korupčníky. Také má čerstvou pozitivní zkušenost, že aféry lze „usedět“ – dělat si dále svou, zvířený prach usedne a lidé i přes nadávání si časem zvyknou i na nejneuvěřitelnější věci (jaký že byl závěr aféry o špehování politiků Prahy 11 agenturou ABL?). Zbytek „očištěného“ klubu poslanců VV bude do konce volebního období podporovat vládu. Po volbách se po VV slehne zem – stejně byl projektem jen na jedno volební období.  V ústraní nebude vidět, média se k němu jen těžko dostanou, založí další akciové firmy (přímo nebo přes prostředníky), takže nebude jasné, co přesně vlastní a v čem se angažuje (není tak bláhový, aby nechal inkasovat přímo ABL, která bude po léta pod drobnohledem). A začne úročit svou setbu – zkušenosti, kontakty, informace.

Jeho primární cíl  - uspokojení z nekontrolované moci, dávající pocit nadřazenosti a výlučnosti – zůstává nadále neporušen a může si jej čas do času kazit jenom sám svými záchvaty sebeokouzlení, které jej nutí předstupovat před veřejnost a domáhat se u ní svého potvrzení. Jen ty ho mohou nutit se vrátit zpátky do vlády a záře kamer , snít o „zápisu do dějin“, jinak nic racionálního. Současná facka reality jej  (alespoň načas) vytrhne ze snění a usměrní do racionálnější polohy, ovšem na jeho činnosti a motivech nic podstatného nezmění. Ty mají kořen hluboko v jeho osobnosti a konec konců o majetek, neformální organizaci a klíčové informace nepřijde.

Těžká medicína

Z uvedeného plyne nepříjemný závěr – snaha vymýtit organizované struktury je boj s duchy. Znamená to bojovat proti neviditelným vztahům, které se těžko dokazují, zato lehko zapírají. I když odejdou všichni lidi z ABL, i ti „zbylí, co to mysleli upřímně“ z VV, nikdy si nebudeme jisti, kolik dalších lidí za ně bude kopat skrytě, koho dalšího mohou ovlivnit, přemluvit, zastrašit, zlomit. Na to neexistuje žádné rychlé řešení a každá medicína bude těžká a hořká. Organizovaný zločin je průvodním jevem demokracie a žádná demokracie se s ním nedokázala vypořádat během několika roků.

„Proč má být horší Bárta, který dával statisícové úplatky než jiní na ministersvtech, co kradli stamiliony? Nekřivdíte mu?“ Běžní korupčníci kradou miliony či miliardy pro sebe a své blízké. Pokud jsou odhaleni a zbaveni funkcí, jejich případ končí. S Bártou je to jiné. Bárta zatím nijak nekradl (alespoň to není známo), ovšem vlastní silnou privátní organizaci, která je s to ovládnout rozsáhlé úseky státní sféry. A vše nasvědčuje tomu, že s infiltrací již započal. Zatímco ostatní případy korupce byly jednotlivými delikty, zde se jedná o skutečně organizovaný zločin ve velkém, s dlouhodobými škodami, převyšujícími ty předchozí v řádech a samozřejmě měnící zcela charakter demokratických institucí. Napadení veřejné moci nelegálními strukturami je jako heroinový návyk – vzniká rychle, ale odstraňuje se velmi špatně. I mnohem silnější demokracie (jak ukazují zkušenosti z Itálie či USA) s nimi bojují desítky let a přes dílčí úspěchy nejsou ještě u konce. S nadsázkou  - kdyby šlo Bártovi „jen o pár stovek milionů“, neštěkl by po jeho kauze ani pes.

Zkušenosti z již zmiňované Itálie nebo USA, (kde sice není organizovaný zločin v žádném případě zcela vymýcen, nicméně se daří jeho moc více či méně postupně snižovat) říkají, že nejsou spasitelná žádná konkrétní politická opatření „shora“, ale spíše pomalá generační změna myšlení široké populace, která projevuje stále častěji civilní statečnost pokušením mafie vzdorovat. V malých, každodenních věcech věřit legálním strukturám. Věřit policii (i přes její nedokonalost). Věřit svým politikům (i přes jejich nedokonalost). Věřit soudům (i přes jejich nedokonalost). Odmítat „malé úplatky“, vzdorovat „malým výhružkám“, nebát se riskovat „malé bezpečí své rodiny“ (což je často jen volbou mezi nepříjemným a pohodlným). V prostředí, kde převládá odhodlání k těmto civilním ctnostem, se archaickým nelegálním strukturám obecně daří špatně.

V tom ale tkví hořkost oné medicíny – Vítové Bártů jsou mezi námi už teď, ovšem změnit chování širokých vrstev lidí, vypěstovat jejich občanské ctnosti, to trvá generace. Na druhou stranu –  spoléhání na „nové, nezkažené tváře“ selhalo. Spoléhání na „lepší zákony“ nebo nějaké zázračné „protikorupční opatření“ selhalo. Plané nadávání a spoléhání, že přijde „Někdo, kdo v tom konečně udělá pořádek“, selhalo. Možná ve všeobecném znechucení už nastala ta správná doba na hořkou medicínu. Tu, kterou musí polknout každý. Protože vznik občanské společnosti nebyl nikdy ani rychlý ani snadný...