Zveřejníme všechny státní zakázky na Internetu, a bude po korupci. Donutíme strany zprůhlednit účetnictví - a zatočíme s lobbismem. Odtajníme příjmy a platy všech politiků - a zlikvidujeme korupčníky. Tak co, jdete do toho?!
Korupce je možná tam, kde existuje model správce. Tedy někoho, kdo nevlastní daný majetek nebo moc, ale má jej za odměnu pouze spravovat, a to v zájmu skutečného majitele. A tady vzniká prastaré pokušení – jednat spíše v zájmu vlastním, než v zájmu toho, kdo mne pověřil. To znají nejen státní úředníci a politici, ale i manažeři velkých firem, soudci, policisté nebo konkursní správci. Ti všichni nakládají s mocí (a majetkem), která jim nepatří, byla jim pouze svěřena.
Aha, víme tedy KDE korupční prostředí začíná. Teď jen ono opatření, jak s ní zatočit. Tady se už návody budou trochu lišit, podle odstínu našeho politického založení:
Metoda sociálního inženýra: zaveďme konečně ta opatření!
Politický technolog je přesvědčen, že stačí konečně prosadit několik technických opatření na zprůhlednění veřejných rozhodnutí a korupce se rozplyne na minimum. Například povinně zveřejníme všechny veřejné zakázky na internetu. Tam také zveřejníme účetnictví politických stran i majetky politiků. Nabídky budeme posuzovat anonymně (veřejně, nezávisle, odděleně...), zájemci musí mít dané kvality (bezdlužní, transparentní, ...), atd., atd. Vypadá to na první pohled moc pěkně a logicky, a nadchne zejména ten typ voličů, kteří dají jen na první dojem a dál se ve svém uvažování už nedostanou.
Zkušenosti ze světa ukazují, že žádné technické opatření korupci nijak zásadně nesnížila. V nejlepším případě mají jen malý, navíc dočasný účinek. Je to jako věčná honička s tvůrci virů a antivirových programů nebo hackery a projektanty ochran proti nelegálnímu kopírování. Ti první jsou vždy o krok (nebo dva, tři) napřed, ti druzí je dýchavičně následují a pozice si už z principu nemohou vyměnit. Sám bydlím v zemi, která má podstatně pokročilejší systém na hlídání daňových úniků (což je v principu to samé jako hlídat korupci) než ČR, a zároveň i podstatně větší objem uniklých daní.
Zatímco výsledky těchto technických opatření jsou sporné (co se týče snížení korupce nebo daňových úniků), jedno je naopak zcela jisté: samotné zavádění těchto technických opatření korupce provází a jejich zavádění stojí daňové poplatníky miliony, ne-li miliardy.
Metoda levicového humanisty: najděme ty čisté!
„Vyměňte politiky! Pryč s těmi zloději, kteří jen kradou! Pošleme tam konečně ty NORMÁLNÍ, POCTIVÉ LIDI!“ Takhle křičí určitá část populace ve všech zemích světa už odnepaměti. A v žádné zemi světa se doposud ty NORMÁLNÍ, POCTIVÉ LIDI! nepodařilo nalézt. Respektive – oni tam celou dobu byli. Jakoby si nikdo nevšiml, že všichni ti politici jsou NORMÁLNÍ, POCTIVÍ LIDÉ asi tak stejně, jako my všichni. My všichni máme v sobě pevně zakódováno volit především vlastní prospěch, proto se žádní andělé nemohou najednou v politice objevit. Ledaže by skutečně přišli z nebe, či jiné planety.
Přesto čekání na ty „čisté“ je obsaženo v programech mnoha stran a dává stále dokola šanci stovkám politických kariér.
Metoda pravicového liberála: odstraňme stát!
Zde je opravdu racionální jádro – korupce je vázána na model správce. Omezme tedy objem spravovaného (tj. rozsah státu) a tím omezíme i živnou půdu korupci. Málo státu – málo korupce. Málo daní – málo daňových úniků. Ano, v tom je kus pravdy.
Ovšem jen kousek, protože i když silně omezíme stát, nějaký stejně zbude. A s ním i starý problém (byť ve zmenšené verzi). Ale tyto všechny úvahy – a to je daleko podstatnější zádrhel – se podobají spíše přemítání o nějakém snovém Slunečním státě, vzhledem k okolní realitě, která směřuje celosvětově spíše opačným směrem: ke stále složitějšímu sociálnímu systému, kde úloha státu spíše roste než klesá. Strohou realitou zkrátka je, že přes všechny problémy, které různé odstíny socialistického přerozdělování působí, o nějakém výraznějším prosazování minimálního libertánského státu ve světě nenajdeme ani stopu. Možná někdy v budoucnosti, ale rozhodně ne teď.
To také limituje použití minimálního státu jako metody proti korupci na metodu použitelnou buď jen teoreticky anebo jen v omezených, konkrétních případech (např. privatizace státních firem).
Nabídnout úplatek v severských zemích je stejně snadné jako v Čechách – přesto se to sice děje, ale méně často. Typickému Norovi by to bylo především trapné, nepatřičné. Snížení k nelegálním praktikám by dokazovalo jeho neschopnost uspět podle legálních pravidel. Přijetí úplatku by bylo pociťováno s podobnými pocity trapnosti – jako morální selhání, které zůstane jako trvalé šmouha na duši, kterým znehodnotí sám sebe před sebou.
V Čechách naopak úspěšné nabídnutí úplatku znamená frajerskou schopnost „šikovně zařídit věci“ a takový člověk má neformální kredit toho, kdo „se vyzná a ví jak na to“. Příjemce úplatků má zase neformální status moci a důležitosti, toho, kdo „něco znamená“ a umí si takové místo zajistit.
Konečné řešení – nejpomalejší řešení
Země s nejmenší mírou korupce, vyplývající z výsledků šetření Transparency International (mezinárodní organizace, zabývající se korupcí), jsou země jako Belgie, skandinávské země, Velká Británie, Kanada, USA, Švýcarsko, Austrálie, apod. Následují země jižní Evropy, v druhé polovině jsou např. Čína a Rusko, závěr peletonu patří rozvojovým, chudým a chaotickým zemím Afriky, Asie a Latinské Ameriky.
Zajímavé je, že u zemí s nejmenší korupcí není známo, že by uplatňovala nějaká zvláštní protikorupčníopatření. Dokonce se nadá ani říci, že by to byly libertánské země s minimálním podílem státu - příkladem jsou skandinávské země, tradičně s nízkou korupcí, ovšem s mohutným státním přerozdělováním a daněmi, s nadsázkou řečeno – napůl socialistické země. Co tedy tyto země spojuje?
Obecně se dá říci, že všechny země první desítky jsou mnohaleté, svobodné liberální demokracie s (nyní odhlédneme od specifické vyjímky, kterou je Japonsko) individualistickou protestantskou tradicí.
„Ale když v té naší zemi to bez úplatků ani nejde, je na tom všechno postavené, dělají to všichni“ – je častá námitka těch, kteří uplácejí. Nemají však pravdu. Jde to, je to jen méně snadné. Ostatně s úplatky to jde snadněji všude, i v severských zemích, přesto se tam uplácí méně. Není to věc nutnosti, ale individuální volby. A individuální volba vychází z individuálních žebříčků hodnot.
Z toho plyne, že řešení korupce není v žádném konkrétním opatření, ale v tradici, klimatu celé společnosti. V hodnotách a denním chování milionů lidí. V běžných ctnostech, chcete-li. A to se nemění ze dne na den, nezmění ho nějaký zákon nebo informace na internetu. Tradice je jako vzrostlý, mnohasetletý strom – mění se s generacemi, trvá generace a lze ji měnit jen tam, kde se nové generace utvářejí – tj. ve školách, ale ještě spíše v rodinách. Tam děti nevědomým odpozorováváním od rodičů vytvářejí nejen nové tradice, ale i osobní hodnotové systémy.
„To je zase jenom prázdné moralizování. My chceme rychlou akci. A hned!“
To je smutná zpráva pro voliče mnohých politických stran (a straniček), které na všelijakých protikorupčních návrzích postavily svou existenční kampaň. Ta může být buď naivním aktivismem nebo naopak chladným kalkulem k získání pozornosti, protože buď jak buď jsou takové pokusy odsouzeny k nezdaru. Rychlé řešení, které by naráz změnilo národní zvyklosti, bohužel neexistuje.
Dokud nebude pocit ušpiněné trapnosti Čechů a Češek při nabízení a přijímání úplatků dostatečně veliký, dokud budou přesvědčení, že se to týká jen politiků a „těch nahoře“, dotud se s korupcí nic podstatného nestane.
Což může být nakonec i dobrá zpráva. Říká totiž, že nejsme odkázání na to, co vymyslí „oni“. Říká, že řešení máme v rukou doslova my všichni…
