Útok západních stíhaček na Libyi podnítil mnoho odsudků a výkřiků proti „dalšímu kovbojskému vměšování do suverénního státu“. Dokonce i někteří redaktoři iDNES tomu pohledu fandí, soudě alespoň podle odstínu informací, které vybírají na web svého listu.
Kaddáfího jednotky před útokem na povstalecké Benghází
Objevují se komentáře blogerů, že za vším je napoleonský komplex francouzského presidenta Sarkozyho (teorie: za vším hledej ego), nebo zájem vyhnat nahoru cenu ropy, nebo vyrvat Libyjcům jejich ropná pole úplně (teorie: za vším hledej ropu), názory, že Arabové nějakou formu diktatury potřebují a demokracie pro ně není vhodná (teorie: my jsme lepší než ti špinaví usmrkanci) nebo že už to bylo stejně všechno naplánováno za strany USA a my se teď díváme jen na jejich divadlo (teorie: za vším hledej spiknutí).
Nemusíme mít v lásce Francouze, můžeme připustit, že Sarkozyho pohání více osobní ješitnost "vstoupit do dějin", než zájem o "libyjský lid". Nemusíme mít rádi USA, protože nás dráždí z nějakého důvodu jejich síla, nebo naopak EU pro její slabost. Všechny ty averze se kupodivu hlavního momentu nedotýkají: dilematu, kterému museli čelit západní síly ve čtvrtek 17.3.2011, kdy rozhodnutí pravděpodobně padlo:
Osudný čtvrtek sedmnáctého
Poté, co revolucí vzplanula celá země, Kaddáfí v úspěšné protiofenzívě porážel tanky a bombardováním jedno město za druhým, ve čtvrtek stál před branami posledního centra odporu. V ten okamžik vyzýval k bezpodmínečné kapitulaci, jinak nebude mít „s nikým slitování“. Takové podmínky by nepřekvapily z úst středověkého dobyvatele, v 21. století však okolním mocnostem dávají jen nepříjemná dilemata na výběr:
1) Nechat věci být. Kaddáfí téměř jistě dobude Benghází a provede okamžitou čistku mezi poraženými, počty mrtvých mohou jít do stovek nebo tisíců. Vzdorné Kyrenaice nikdy nedůvěřoval, že po povstání půjde o plošnou věc lze dovodit z jeho prohlášení o „prohlídkách každého domu“. Pokud k masakru nedojde v prvních hodinách, musí k němu sáhnout v nejbližších dnech po vojenském vítězství, protože většina národa svým příklonem k rebelům prokázala neloajalitu a ta se jinak, než drastickým terorem zvládnout nedá. Vývoj v Libyji překročil už před měsícem Rubikon a nelze jej vrátit zpět do ospalého poklidu isolované diktatury. Ač by si to nejen Kaddáfí, ale možná i leckteré západní země přály.
2) Zasáhnout alespoň nějakým minimálním způsobem (tím bezletová zóna je), zbavit Kaddáfího ze vzduchu jeho nejtěžších zbraní (letadla a tanky) a umožnit tak povstalcům, aby věc dokončili už vyrovnanějšími prostředky na zemi sami.
Žádné jiné rozumější alternativy ve čtvrtek sedmnáctého nebyly a času zbývalo jen několik hodin.
Pokud by nechal věci být, riziko masakru a čistek bylo neúnosně veliké. A s ním i obvinění Západu, že nic neudělal, i když mohl. Už několikrát se tak stalo – vzpoměňme na Srebrenicu, kde Srbové povraždili tisíce muslimů nebo na Rwandu, kde Hutuové vyvraždili statisíce Tutsiů. V obou případech byl Západ obviněn z trestuhodné nečinnosti a krev obětí padla i na něj – chtě nechtě. Jako stigma si to nese dodnes.
Pokud zasáhne, bude Západ obviněn stejně – z vměšování do arabských věcí, z chtivosti po ropě, z násilného exportu demokracie, z neokolonialismu, apod.
Západní země mají obrovskou vojenskou moc. S ní i odpovědnost - ať chtějí nebo ne. Bylo by krásné mít moc bez zodpovědnosti, ale takto svět bohužel nefunguje. Když uvidíte na chodníku zraněného a jen ho obejdete, jste spoluviníkem jeho smrti. Když se sehnete a pomůžete, jdete do rizika, že po vaší „pomoci“ raněný sice nezemře ale ochrne, nebo že zemře ještě rychleji. Těžko vám pomohou stesky, že byste nejradši žádného raněného nepotkali – osud vám ho postavil do cesty a každá varianta je nepříjemná.
Zrovna tak je Libye zmítaná revolucí pro západní spojence oním raněným, postaveným do cesty. Nikdo si to nepřál, ale stalo se. Ať by se Západ rozhodl jakkoliv, díky své moci by byl obviněn stejně. Když by svou moc nepoužil, zrovna tak, i když ji použije.
Nyní vybral jen tu méně špatnou ze všech špatných variant.
