Facebook a arabský revoluční vítr 2011

Revoluční vlna v arabských zemích, která ve dvou měsících už smetla dvě diktatury, nápadně připomíná revoluční vlnu roku 1989, která odplavila komunistické diktatury východní Evropy.

V obou historických událostech lze najít tisíc podobností a tisíc odlišností, detailní analýzy nechme politologům a zejména delšímu časovému odstupu. Již dnes však můžeme zřetelně vidět následující:

1) Universálnost lidských hodnot

Mnohé módní názory se začaly v posledních letech ozývat, že západní demokracie „není pro muslimy vhodná“, že muslimové nemají ohledně svobody takové potřeby, jako bílí Evropané, nabádaly k zákazu „exportu západní demokracie“ do kulturně odlišných zemí, apod. Masivní protesty proti diktaturám (byť často prozápadním) v Iránu, Tunisku, Egyptě a Alžírsku, snad i v Jemenu a Súdánu, výmluvně ukazují, že je to nesmysl. Ti lidé touží po větší svobodě, spravedlnosti a blahobytu zcela stejně, jako my sami, nebo kdekoliv jinde na světě.

Kritici universálních hodnot ale oponují – demonstrantům nejde o svobodu nebo jiné „vyšší ideály“. Jde jim „jen“ o lepší život, demonstrace zažehly vysoké ceny a nezaměstnanost! O co jiného však šlo Čechům v roce 1989? Výkladní skříně Západu až příliš kontrastovaly se šedou realitou socialistického života a nabubřelé elitářství komunistických pohlavárů příliš dráždilo smysl pro spravedlnost. Touha po svobodě je vlastně touhou po možnosti si zvolit „jak se mít dobře“ – není s ekonomickými touhami v protikladu, ale jedno vychází z druhého.

Problém universálnosti lidských hodnot je i podstatou slavného sporu Huntingtona (v knize Střet civilizací vykreslil svět jako několik civilizačních okruhů, které v základu nemají mnoho společného a proto jsou odsouzeni ke vzájemnému soupeření) a Fukujamy (v knize Konec dějin vidí svět, ve kterém lidé mají víceméně podobné vlastnosti a touhy, proto i přes různé okliky a „nehody“ různé společnosti pomalu směřují přibližně stejným směrem – ke stále svobodnější a demokratičtější formě vlády). Po útoku Al-Kaidy na newyorská dvojčata 9/11, kdy bleskově vzlétla popularita Huntingtonovy vize střetu, předpokládám, že v delším časovém odstupu se bude stále více potvrzovat Fukujamův předpoklad pomalé evoluce směrem ke společným, universálním hodnotám.

2) Ulice občas silnější než všichni tajní agenti světa

Arabská vlna sametových revolucí ukazuje, že vůli ulice – pokud čas opravdu nazrál a míra trpělivosti přetéká, nezastaví žádné tajné pletichaření odjinud. Na egyptské variantě lze vidět vcelku průzračně, že k zástavě pouliční revolty měla životní zájem mocná egyptská tajná služba, ještě mocnější izraelský Mossad i nejmocnější americká CIA, přesto všechno marné. I nejmocnější muž světa, president Obama, který zpočátku opatrně nabádal k mírnosti a pokojným reformám (de facto k podpoře setrvání Mubaraka u moci), po měsíci si musel dát hodně záležet, aby byl první s blahopřáním „egyptskému lidu“ k jeho velkému vítězství.

Západ po desetiletí volil pragmaticky pro sebe menší zlo – podporou sekulárních diktátorů oproti diktátorům náboženským. To je logické a nemá smysl se nad tím dlouho pohoršovat. K úsměvnému folkloru patří i jistá dávka diplomatické schizofrenie, se kterou teď západní státníci stahují z oběhu fotografie, na kterých si s Mubarakem, Alím a jinými zloduchy momentálně na útěku, srdečně podávají ruce.

Zákulisní tahy i největších mocností mají své limity, a i přes čistě teoretickou možnost vojensky Egypt zničit, se většinou musí sehnout pod vůlí ulice snědých mladíků v koženkových bundách a plandavých kalhotách. To také ukazuje slabost všech konspiračních teorií a nevěrohodnost kazatelů světových spiknutí.

3) Propojenost současného světa

Stejně jako dominový pád komunistických režimů před 20. lety, ještě více a rychleji dominové revoluce v arabských zemích dnes ukazují na fascinující propojenost dnešního světa. To je třeba jeden z pozitivních rysů jinak proklínané globalizace. Vítr změn a novátorských myšlenek fouká přes hranice a žádná síla nelegální (spiklenec), pololegální (diktátor) nebo legální (úřednická vyhláška) nemůže tomu dost dobře zabránit. Žádná země není ostrov. Platí zvláště pro diktatury.

Sociologicky fascinující je příběh o zakřiknutém mladíkovi, který na kolejích za pár dnů namastí do počítače jakýsi program a o pouhých 6-7 roků později tento program hraje zásadní roli při hroucení režimů v daleké cizině. Mluvím o Facebooku. Když Mark Zuckerberg psal před lety první řádky kódu svého programu, jistě netušil, jaký dosah to, co mu právě vznikalo pod špičkami prstů, bude mít na komplexní propojený systém milionů Egypťanů, tajné policie, stovek tanků a miliard dolarů, kterým byl Mubarakův režim někde na druhém konci planety. Stejně to nemohl tušit ani Mubarak i přes celý výkonný aparát, který měl k dispozici. A přesto se to stalo. I to ukazuje limity všech spikleneckých teorií. I to ukazuje na stále větší propojenost dnešního světa. I to, jak Íránci našli využití amerického YouTube při svých protestech nebo Egypťané využili „harvardský“ Facebook k organizaci pádu svého režimu, i to ukazuje na universálnost určitých lidských hodnot, které prostupují hranice. Nejen států, ale i huntingtonových „kulturních okruhů“.

Člověk by skoro řekl – taková směšná věc, Facebook. Zaostalí Arabové. Jejich letití diktátoři. Naše zkorumpovaná demokracie. Může to mít dohromady vůbec něco společného... ?