Kdy dojde ropa? Nikdy?!

Světové zásoby ropy stačí na příštích 20 let. Pak pumpy vyschnou. Přijde světová krize, snad i války o kanystr benzínu. Je vám to povědomé? Jistě. Má to však něco společného s realitou? Mohou být zásoby nejen ropy, ale i ostatních surovin opravdu nekonečné?

Předpovědi docházející ropy a jiných surovin jsou písní, obehrávanou už staletí. Už roku 1865 W.S. Jevons předložil důkazy, že se růst anglického průmyslu zabrzdí v důsledku vyčerpání zásob uhlí. Jevons, který nebyl žádným hlupákem, byl jedním z nejrespektovanějších odborníků své doby, svou studii zakončil zjištěním, že problém nevyřeší ani ropa. Další předpovědi z USA:

1914, Americký úřad pro důlní těžbu: „Celková budoucí produkce má hranici 5,7mld. barelů, což je zásoba na cca 10 let."

1939, Ministerstvo vnitra USA: „Rezervy postačují jen na 13 let.“

1951, Min. vnitra, Odd. pro ropu a plyn: „Rezervy stačí na 13 let.“

Jaká je však realita? O spotřebě, ceně i předpokládaných zásobách ropy máme už slušnou, více než stoletou historii. Data, která ji popisují, jsou shromažďována různými vládními úřady, jsou všeobecně dostupná a nejsou nijak zpochybňována dokonce ani alarmisty samotnými. Tato data vypovídají nejen o rostoucí spotřebě ropy, ale také o neustále rostoucích odhadech jejich zásob. Zkrátka – ač těžíme stále více, stále máme zásobu „jen na dvacet let dopředu“. Jak si to vysvětlit?

Odhady neodhadnutelného

Odhady surovinových zásob se dají provádět buď tzv. technickou nebo ekonomickou metodou. Všechny alarmistické předpovědi nedostatku vycházejí z  metod technických, které zase vycházejí z inženýrských propočtů tzv. známých zásob. V tom „známých“ je zakopán pes. Nalézat nová ložiska je prací pro mnoho lidí, sondážních vrtů, analýz - zkrátka to stojí hromadu peněz. A těžební společnosti se chovají racionálně, tj. utrácejí za průzkum nových zásob pouze tolik, aby měly zajištěnu těžbu jen na nejbližší roky. Nikomu se nevyplatí hledat zásoby na staletí dopředu, jen aby znervóznělí civilizační proroci měli klidnější spaní.

Pokud by se měl noční řidič chovat jako surovinoví alarmisté, musel by propadnout panice ihned po zapnutí světel – i když vidí jen na nejbližších sto metrů, může projet celou noční Evropou. Obava, že po sto metrech cesta končí, je sice teoreticky zdůvodnitelná, ovšem pokud se chceme hnout z místa, je užitečnější předpokládat, že cesta pokračuje dále. Miliony nočních řidičů ví, že se to vyplatí.

Odhadnout, kolik ropy obsahuje planeta, znamená odhadnout, kolik jí ještě nalezneme v budoucnosti. To je prakticky nemožné, respektive má stejnou hodnotu jako věštění z křišťálové koule, i když bývá často zahaleno aureolou vědecké serioznosti. Je však vysoce pravděpodobné, že její množství v zemi je nesrovnatelně větší, než to vytěžené, což znamená řádově na stovky let  i při rostoucí spotřebě.  Dále jsou obrovské rezervy v efektivitě těžby. Prvotní vytěžení vrtu znamená vytěžit pouze nějakých 20% jeho zásob ropy, které vytečou na povrch samy. Moderními technikami (chemikálie, voda, pára) se zatím vyplatí vytěžit dalších cca 10-15%, tj. ve všech známých vrtech dosud 2/3 ropy čeká a nevyplatí se je dobývat jen proto, že je ropy jinde v mnohem snadněji dostupných místech  dostatek. Dále lze ropu získávat z živičných břidlic a dehtových písků, kterých zemská kůra obsahuje ještě více, než ropy v tekutém stavu (ropy z živičných břidlic máme odhadem na omračujících  5000 let). Podtrženo a sečteno – v zemi je s nejvyšší pravděpodobností takový dostatek ropy, že se pro tak vzdálenou budoucnost, pro jakou má smysl plánovat a dělat si starosti (v řádu stovek let), jejího vyčerpání bát nemusíme. A to mluvíme o současných technologiích a míře růstu spotřeby.

Napište něco pozitivního o koncernech - stanete se rázem nepřítelem. Jsou-li to navíc ropné koncerny - jste za arcipadoucha (který musí mít nutně nějaké nekalé - a dobře zaplacené - úmysly se společností plné spravedlivých hodňáků). Přitom všichni ti spravedliví hodňáci dennodenně užívají levný benzín, asfaltové silnice, plasty a všechny ty báječné věci se stejnou samozřejmostí s jakou nenávidí jejich producenty. Mimochodem - znáte nějaký jiný obor, který by byl více chlapácky sexy, než je olejářský průmysl...? :))

Nedostatek – matka dostatku

V Anglii na konci 19. stol. na základě Jevonsových předpovědí vznikla panika z obavy vyčerpání nalezišť uhlí. „Ekonomika Britského impéria je založena na uhlí!" varovně psal dobový tisk. Co nastalo potom? Především jeho cena začala stoupat. To podnítilo prospektory hledat nová naleziště, inženýry hledat lepší způsob přepravy a skladování, vynálezce efektivnější způsoby těžby a účinnější parní kotle. Na konci tohoto procesu bylo uhlí dostupnější a poskytovalo levnější služby, než před prvotní krizí. Jevonsovy předpovědi nenastaly a dnes se zásoby uhlí počítají na tisíce let.

Podobný proces reakce na nedostatek lze pozorovat nejen u uhlí v USA, ale prakticky u kteréhokoliv nerostu či zdroje kdekoliv na světě. Princip je stále stejný: růst spotřeby vyvolá krizi. Krize zvýší ceny. Vyšší ceny mají blahodárný vliv na přitáhnutí lidské invence, která nalezne nové způsoby a postupy k vyřešení problému, takže výchozí stav je lepší, než byl před začátkem krize. Empirická data to dokládají u kovů, elektřiny, orné půdy, lesů, vody, potravin, ale i znečištění prostředí, nemocí, vzdělání nebo kulečníkových koulí. Přes krátkodobé výkyvy (někdy i značné), v dlouhodobé perspektivě jsou zdroje stále dostupnější. Tento proces má však jednu důležitou podmínku – liberální, svobodnou společnost. Komunistický svět a jiná místa plánované společnosti, kde neměl prostor svobodný trh a svobodné uplatnění lidské tvořivosti, se překvapivě přesně kryly se zónami snižující se dostupnosti čehokoliv (jak říká jedna trefná Churchillova poznámka, že kdyby komunismus zvítězil  i na Sahaře, byl by tam zakrátko i písek na příděl.)

Nekonečné dělení konečné úsečky

„Zdravý rozum“ říká, že Země je koule a množství surovin v ní (i když nevíme přesně kolik) musí být konečné, a proto i vyčerpatelné. To je teoreticky pravda, ale kouzlo omylnosti „zdravého rozumu“ spočívá v tom, že odvádí pozornost od podstaty spojováním nesouvisejících věcí. Profesor ekonomie Marylandské University Julian Simon (1932-1998) byl průkopníkem na první pohled absurdní myšlenky, že mluvit o konečnosti ve vztahu k surovinám a zdrojům nemá žádný praktický smysl. Z filosofického hlediska nemá smysl považovat za konečné něco nespočitatelného, byť je uzavřeno v konečném prostoru.

Máme-li hrnec povidel a stále stejnou lžíci a hlad, můžeme jednoduše spočítat, kdy povidla sníme. Pokud se však lžíce zmenšuje a rychlost konzumace a míra nasycení sladkými povidly mění, výpočet se komplikuje. Nakonec se můžeme dostat do situace, že nám večer stačí ke stejnému pocitu nasycení jedna mikrolžička a máme dost, zatímco ráno jsme se ládovali velelžící a obávali jsme se, že uvidíme dno. Na konci dne tedy zásoba povidel mohla relativně „narůst“, byť jsme celý den ujídali z jednoho konečného hrnce.

Konečné zásoby se mohou stát nekonečnými, pokud budeme neustále zefektivňovat jejich získávání a využití. Např. pokud stejný užitek, jako nám včera poskytlo 20 kg mědi, nám dnes poskytne 18 kg, zítra 15 a pozítří snad jen 11kg. Je to jako dělení konečné úsečky na nekonečně mnoho malých dílků. Tento  růst efektivity předchází růst ceny suroviny (který má na růst tvořivosti stejně blahodárný účinek jako zalévání na vaši kytku). Pokud tedy cena – a jí motivovaná efektivita - budou růst rychleji než spotřeba, můžeme konečnou zásobu spotřebovávat donekonečna a přitom mít ze spotřeby stejný (nebo i lepší a levnější) užitek. Zní to jako paradox, ale je to přesně to, co vykazují dlouhodobé statistiky těžby a zpracování surovin. I kdyby se naplnily nesmyslné představy a litr benzínu stál 200,- korun, nemuselo by nám to vadit, pokud na onen jeden litr ujedeme stejných 100 km jako včera na litrů osm.

Co předáme potomkům? Požadavek enviromentalistů šetřit surovinami pro naše potomky je stejně logický jako snaha neandrtálce šetřit ložisko pazourku pro naši vzdálenou generaci. Netušíme, jaké technologie budou naši potomci ovládat a co k nim budou potřebovat. Téměř jistě budou neskonale bohatší, než jsme my. Jejich bohatství však bude vycházet z našeho bohatství. Otázka tedy stojí, zda jim předáme díky všemožným limitům chudý svět plný ropy nebo svět bohatý, kde ropu snadno nahradí něčím jiným.

Cenový vývoj ropy za posledních 150 let (světle zelená čára, očištěna o inflaci). Je zřejmá až podivuhodná cenová stabilita i přes rostoucí poptávku a těžbu. Za poslední století jsou patrné pouze dva významné výkyvy, tzv. "oil-peak" (ropná krize v 70. letech, způsobená umělým snížením těžby ze strany OPECu a špička r. 2008, způsobená kombinací momentálně nízké kapacity těžby OPECu a zároveň ekonomickým boomem USA, Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik, který následně utlumila hypoteční krize). Špičky tedy nejsou způsobovány nedostatkem suroviny, ale ryze lidskými (politickými) důvody.

Chamtiví spekulanti – nejlepší barometr dostatku.

Scénáře o končících zásobách surovin jsou nesmyslné i z jiného hlediska. Z jakého? Jejich dlouhodobá cena nijak dramaticky neroste. „To není pravda – všude z tisku se valí zprávy o rostoucích cenách!“ Důležité je to slůvko „dlouhodobé“. Tím je myšleno časové rozpětí mnoha desítek let, nejlépe celé století. V rozmezí měsíců nebo několika let cena osciluje nahoru – dolů, ovšem pokud se převede na jednotnou měnu (očistí o inflaci a vztáhne nejlépe ke spotřebnímu koši nebo průměrné mzdě), jejich cena je i při prudkém růstu spotřeby stabilní nebo mírně klesá Co nám stabilní cena sděluje? Že ti, kdo tomu rozumí a na své odhady sázejí vlastní peníze – spekulanti na surovinových burzách – žádné drama nečekají. Kdyby něco reálného opravdu nedostatek naznačovalo, daly by se vydělat miliardy na opcích na budoucí těžbu a to by si nikdo nenechal ujít.

Dow-Jonesův cenový index surovin - za poslední století (znázorněn výřez za posl. 65 let, po najetí myši se zobrazí graf za 150 let) vytrvale klesá. Znamená to, že suroviny obecně (včetně ropy, kovů, apod.) jsou stále dostupnější a hrají stále menší roli nejen v ceně výrobků, ale i v hodnotě HDP jednotlivých států.

Před stoletím pro uskutečnění telefonního hovoru mezi Evropou a Amerikou jsme potřebovali stovky tun mědi, které lodě táhly v podobě kabelů po dně napříč Atlantikem. Jistě si tehdejší alarmisté mohli dělat starosti, že až dojde měď, dojde také telefonní spojení. Před 30. lety na ten samý hovor  stačila hromada písku na výrobu optických kabelů, dnes stačí dva metráky kovu a plastu na výrobu satelitu. To vše při rostoucí kapacitě a kvalitě spojení.

Báječný svět náhražek

Potřebujeme vůbec ropu? Před 200 lety byla ropa jen smrdutou tekutinou, která neměla pro nikoho žádnou hodnotu. Dneska se jí říká černé zlato. Co se změnilo? Člověk svou tvořivostí našel využití, našel způsob, jak z ropy získat služby lépe, než u předchozích surovin, kterými bylo dřevo a poté uhlí. Ropu ani jiné suroviny vlastně ani nepotřebujeme, potřebujeme služby, které nám poskytují. Potřebujeme teplo, potřebujeme pohyb, potřebujeme přenášet informace, potřebujeme pohodlí. K tomu všemu si dopomáháme nějakými prostředky. Nějakými surovinami. Vybíráme ty momentálně nejvhodnější. Pokud se stanou drahými, vymyslíme, jak získat stejnou službu levněji. Pokud objevíme nějakou ještě výhodnější náhražku, využijeme ji. V celé tisícileté historii tomu tak bylo, není důvod předpokládat, proč by tomu nemělo být i v budoucnu. Prakticky napořád.

Stejně jako doba kamenná neskončila na nedostatek kamene, ropný věk neskočí na nedostatek ropy. Skončí proto, že budou k dispozici levnější a efektivnější alternativy.

Konečně – suroviny vytváříme.

Myšlenka konečnosti surovin – tedy jakéhosi hrnce, ze kterého se jen ujídá, až je prázdný – nemá s realitou mnoho společného. Pouze lidská tvořivost vytvoří z ropy – páchnoucí tekutiny - drahocenný zdroj tepla, pohybu a plastů. Lidská inteligence zdroje tvoří z těch nejpřekvapivějších věcí kolem sebe. Například k záznamu informací užila vždy to, co bylo právě nejvýhodněji po ruce – skalní povrch, uzlíky na provázku, břidlicové i hliněné destičky, kůži, papyrus, papír i plátno, magnetovaný celuitid a postříbřený plast... Seznam je tak rozmanitý, že se můžeme jen dohadovat, co to bude příště. I kdyby nějakým zázrakem zmizel všechen plast ze světa, lidská tvořivost by jistě našla způsob, jak zaznamenat terrabyty informací stejně dobře, ne-li lépe, třeba do bublinek ve skle nebo atomů kamene nebo do něčeho, na co nám teď fantasie nestačí.

Protože pouze lidská tvořivost – a její nositel, člověk – je jediným skutečným a nevyčerpatelným zdrojem. A to je dobrá zpráva.

Zdroje: J. Simon, Burreau of Labor Statistic, BP, B. Lomborg, Global Financial Data, theoildrum.com