Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ochránci zvířat a Matky Země. Obchodníci deštěm, s.r.o.

27. 09. 2010 13:46:50
„Lidstvo je rakovinou na tváři Matky Země. Je parazitem, který si pyšně myslí, že má větší cenu, než jiní živí tvorové. Je nutno bojovat za zájmy zvířat a Přírody, i za cenu potlačení expanzivního lidského druhu!“

Rétorika ekologických radikálů je jasná. Méně jasné je to, že po desetiletích opakování v médiích natolik vsákla do podprahového vědomí veřejnosti, že je nám jakoby intimně blízká, jako bychom ji cítili ze sebe. Člověk ubližuje přírodě. A zvířatům.

Můj děda měl na Hané dům, pole a zahradu. Sehnutý stářím a nemocemi vstával denně ve čtyři ráno, aby pustil slípky z kurníku (kam je na noc pečlivě zavíral před lasičkami a kunami). Kosil trávu pro králíky, opírajíc se často o kosu, když mu nestačil dech. Seno tahal v těžkých rancích na půdu, aby měli co žrát v zimě. Králíkům dělal šlichtu ze zrní a brambor, slípkám z kopřiv a skořápek, kočkám kupoval mléko v sáčku a psovi sbíral kosti z talířů. To byl jeho způsob lásky ke zvířatům.

Gore.jpg„Chápání zvířat“ a obchod deštěm s.r.o.

Člověk v principu zvířatům (nebo stromům nebo nerostům) rozumět nemůže. Nemůže s nimi komunikovat, vcítit se do jejich vnímání reality, nemůže tedy už z principu jejich zájmy hájit. Hájí jen svoje zájmy a představy, které do zvířat vkládá nebo jimi zakrývá.

Obchodníci s deštěm tahali peníze z kapes lidí za to, že přivolali déšť. Tedy za něco, čemu nerozuměli a co šlo ve skutečnosti mimo ně. Stejně tak i dnes bojovníci za práva zvířat, přírody a Matky Země se snaží budit dojem, že „duši zvířat“ rozumí, znají jejich potřeby a mají tudíž právo za ně „bojovat“ – tj. žádat veřejné peníze a omezení lidských svobod.

Když slepice špatně nesla nebo obracela oči v sloup, děda ji sekerou usekl hlavu a v poledne byla slepičí polévka a rizoto. Králíka praštil polenem do hlavy, nožem píchl do krku, aby vypustil krev do rezavého kýblu, za nohy jej přivázal na dva hřebíky ve dveřích králíkárny a ještě teplé tělo stáhl z kůže. Čtyři kočky byly až až, nemohl si dovolit jich mít dvacet. Proto, když se občas některá na ulici okotila, vybral z koťat to nejpěknější a zbytek utopil v kádi s dešťovou vodou (dával pozor, abychom to my, děti, neviděly). Když pes zakousl králíka nebo zničil okurky na záhoně, vzal hůl a tak ho přetáhl po hřbetě, že s kňučením zmizel v boudě a do večera neukázal ani čenich. To vše bylo nedílnou součástí jeho lásky ke zvířatům.

Gaia_text2.jpgKolik druhů člověk zabíjí?

Na naší planetě žily pravděpodobně miliardy životních forem, naprostá většina vyhynula nebo se obměnila ještě před příchodem člověka z přirozených důvodů. V současnosti je planeta obalena jen zlomkem druhů, který tady byl v minulosti. Přesto tento „zlomek“ čítá několik miliónů živočišných a rostlinných druhů.

Z těchto miliónů, které na planetě žijí, pouze nepatrnému zlomku existence člověka spíše uškodila (tam, kde se jejich zájmy zkřížily) a jinému nepatrnému zlomku prospěla (domácí a chovná zvířata, u kterých člověk našel prospěch). Zbytek živočišných forem – tj. naprostá a drtivá většina – nemá o existenci člověka nejspíše ani tušení. To znamená, že člověk nemá pro ně větší vliv, než jakýkoliv jiný predátor nebo přírodní podmínka.

Proč se bavíme tak obecně o „milionech“ a „zlomcích“ a nevytáhneme na stůl přesná čísla? V této nejistotě je zakopán pes. Ač se o nějaké odhady pokouší, člověk dnes při tak obrovské síle a rozmanitosti přírody není schopen zjistit, kolik druhů s ním na planetě žije. A s tím je také spojena nemožnost určit, kolik druhů vymírá a kolik z toho vymírá díky přítomnosti člověka.

Magických 40.000

To neznamená, že se v tisku neobjevují hrozivá čísla. Jedno z nejpopulárnějších je číslo 40.000 člověkem ročně zahubivších druhů, které šíří už od 70. let radikální ekologičtí alarmisté. Ti mj. předpověděli, že člověk vyhubí 20% všech životních druhů planety do roku 2000 a 50% v dalších 50ti letech. Toto číslo má konkrétní historii, vychází z odhadu jediného člověka (Norman Mayers, 1979), je v podstatě spekulativním nesmyslem, o čemž svědčí nejen realita (člověk úbytek čtvrtiny životních forem ani nic podobného nepozoruje), ale i nekoexistentní výroky jeho autora („Bohužel dnes neumíme poznat skutečnou míru vymírání v tropických pralesích, ani ji přibližně odhadnout“ Mayers, 1989), nebo jeho ideových souputníků („Věřte mi. Druhy vyhlazujeme po statisících ročně. Věřte mi.“ E.O.Wilson, 1991 nebo „Biologové nepotřebují vědět, kolik druhů existuje, ... ani kolik jich ročně zmizí, aby rozeznali, že zemská biota vstupuje do gigantické křeče vymírání.“ Ehrilch, 1996). Nicméně magické číslo 40.000 si žije dál svým samostatným životem, a je i po desetiletích užíváno prodavači historek o temné apokalypse.

safari2.jpgŘekne-li se "divoká příroda", v mysli vytanou věšinou vyšší savci a barvité záběry z africké savany, nikoliv divoký nálet keřů na rumovišti za naším městem se svými brouky, bakteriemi a plísněmi. National Geographic odvedl dobrou práci. V myslích milionů lidí.

Tereza je zralá žena, bydlící ve městě. Dospívající dívky obvykle chtějí psa nebo koně. Ona toužila po obojím, nakonec měla vždycky nějaké psy. Říká, že „bez nich nemůže žít“ a také, že „jsou kolikrát férovější než lidi. Lidi jsou často horší než svině.“ Jednou jsem měl za úkol psa zavřít před odchodem z domu v kuchyni, ale pes se uvelebil v ložnici od postelí a vrčením odmítal všechny pobídky k odchodu. Když jsem vzal násadu smetáku, abych ho z díry vyšťoural ven, Tereza spustila křik, že „brát klacek na psa – to může udělat jen lidská bestie“. Pes zůstal tam, kde chtěl. V obchodě mu kupovala sušenky značky Doria (ale ty bez cukru, po těch sladkých by se mu kazily zuby), občas šunku, jinak psí konzervy („Zbytky psovi nepatří. Když to nejíš sám, to chceš, aby to po tobě dojídal pes?“). V zimě jej obléká do psího obleku a když měl suchý čenich, šla k veterinářovi a koupila léky. Zjistila také, že má vyšší hladinu cholesterolu. Toto je Terezin způsob lásky ke zvířatům.

cagnolino3.jpgOdkud přišel ten iracionálně-romantický postoj ke zvířatům?

V minulosti, kdy měla masová většina zkušenosti s hospodářskými zvířaty a užitkem z nich, měla k nim i pragmatičtější postoje. V moderní době růst blahobytu a specializace způsobuje, že se chovem zabývá jen nepatrný zlomek specialistů. Převažující masa lidí má zkušenost maximálně s „domácími mazlíčky", ze kterých se stala zvířata na hraní, uspokojující především emoce svých majitelů. S jinou zvěří se průměrný člověk setkává už jen skrze obrazovku v idealizovaných pestrobarevných šotech National Geographic.

Odtud je blízko k emocionálním postojům „neubližovat ničemu živému“, „Matka Země má větší hodnotu než člověk“ apod. Je to důsledek blahobytu, absence přímé zkušenosti, odkud že se berou ty vaničky s růžovými plátky masa v chladícím boxu a jaká je skutečná cena supermarketového standardu. Ne, že by to každý z nás teoreticky nevěděl, ale chybí ta přímá zkušenost, která pak tvoří i emocionální postoje. Kolik z nás muselo vynášet páchnoucí hnůj, vyhrnout rukávy a rodit tele nebo jen stáhnout z kůže králíka, vykuchat kapra nebo slepici? Pokud máme zkušenost jen s tou „rozkošnou tlamičkou k zulíbání“ a pak vytáhneme z lednice abstraktně úhledné plátky na řízky, které „někdo vyrobil“, je snadné udělat zkratku a nenávidět ty „zvířecí koncentráky“ nebo „zparchantělou společnost, která jde proti přírodě“.

  • Má větší hodnotu život pandy nebo velryby?
  • Má větší cenu život 20 hasičů nebo 600 krav? A než 1800 krav? Změní se hodnota krávy, bude-li hasit místo 20 televizních hasičů ze CNN 20 českých hasičů včetně našeho manžela?
  • Má větší cenu 300 ušetřených lidských životů nebo 30 tisíc vykácených stromů podél cest?
  • Má větší cenu zdravější růst 2 milionů dětí díky levným proteinům nebo stísněná nepohoda 60 milionů kuřat v drůbežárnách?
  • Budeme chránit jen ptáky a vyšší savce nebo i hmyz, červy, plísně a bakterie? Kde uděláme hranici?
  • O kolik miliard jsme ochotni snížit životní úroveň svých dětí ve prospěch hmyzu, o kolik miliard ve prospěch ryb a o kolik ve prospěch savců?
  • Když budeme chránit tulení mláďata nákladem v milionech dolarů před lidským predátorem, budeme je chránit také před mnohem častějšími predátory jinými?
  • Má zvýšení platu učitelům větší nebo menší hodnotu než rozšíření raka obecného v potocích o 28%?

Hodnota zvířat nebo naše hodnoty?

Zvířata, ani cokoliv jiného v přírodě, nemají žádnou absolutní, pevně danou hodnotu. Jen takovou, jakou jim přidělí člověk. A aby člověk mohl zvířata ocenit, musí ocenit i ostatní věci kolem, aby hodnotu zvířat mohl s nimi porovnat. Je to tedy jen o lidských hodnotách. Individuálních hodnotách každého z nás.

Vážný problém nastává, pokud si malá skupina lidí usmyslí, že jejich systém hodnot je nadřazený a najde cestu, jak jej vnutit všem ostatním. Když prohlásí, že jejich ohodnocení ryb nebo stromů je „objektivně pravdivé“ („Bojujeme za všechny ty němé duše, které se nemohou bránit...“) a zorganizují se v politickou sílu, která svoje představy vnutí veřejnosti násilím pomocí zákonů nebo alespoň všudypřítomné propagandy.

velryba.jpg

To správné zvíře k ochraně musí budit emoce. Tedy vyšší savec (nebo pták) s roztomilým pohledem nebo elegantním pohybem, u kterého bezděky vyrazíte "jééé, to je tak krásné..." A které má jasně identifikovatelného nepřítele, tím je zpravidla chamtivý koncern či krutý lovec-muž. Tyto nároky splňuje velryba, tulení mládě nebo zvěř africké Safari. Populární je také medvídek panda. S méně pohlednými druhy Greenpeace neztrácí čas...

Znuděné děti na špici pyramidy

Naše civilizace dosáhla téměř všeho, po čem její budovatelé kdy snili. Ta bohatší část už dnes, ta rozvojová během století, dvou. Vyřešili jsme to, co nás od pradávna kosilo po milionech – hlad, zima, infekční nemoci, úrazy a zranění. Jsme nejbohatší v dějinách, máme nejdelší život, nejvíce volného času i prostředků k zábavě, nejvíce svobody.

Ale přesto (nebo právě proto) jsme i nejustrašenější civilizací v dějinách. Protože reálných problémů je stále méně, vytváříme si problémy stále imaginárnější (strach z „éček“ v potravinách, globálního oteplení, UFO, záření mobilů, geneticky upravené kukuřice, atp., atp., ...)

five-amazing-green-cities-5.jpgTuto stavbu jsme nepostavili my. My si zkrášlujeme jen to poslední patro a máme proto tak krásný pohodový výhled díky tisícům pater pod námi, které postavili naši předkové. Ti, při budování základů o tom, co máme dnes, snili. A pro tyto sny po tisíce let dávali své maximum, tj. své životy, celoživotní dřinu a utrpení, a to za cenu (z dnešního pohledu) směšně nízkou. Za nepatrně malou cihlu naší civilizační pyramidy. Aby se jejich potomci měli lépe.

A jejich potomci? Sedí na špici této stavby v podmínkách, překračujících i ty nejodvážnější sny budovatelů jejich základů. A jako rozežrané děti, neznající už hodnotu toho, na čem sedí, se dohadují, jestli to dědictví je lépe rozházet ve jménu práv zvířat nebo rostlin nebo neživého kamení.

Ano i těm dávají samozvaní „ochránci“ přednost, když říkají, že zájem pár miliard lidí po prosperitě stojí níže, než „zájem“ pár miliard tun uhlí či ropy zůstat v zemi nevytěženo jako „přírodní bohatství Matky Země“.

Velké hlasování

Pokud bychom tedy chtěli naši civilizaci zpochybnit, dobrovolně ponížit její hodnotu na hodnotu zvířat, rostlin nebo pouhých nerostů, měli bychom k pomyslnému hlasování přizvat kromě nás samotných (kteří vyjídáme šlehačku ze špice pomyslného dortu) i nespočetné zástupy našich předků, z jejichž snů, práce a utrpení tato stavba vyrostla. Výsledek takového hlasování by nás jistě probudil z dětských emocí.

Jinak historií prolétneme jako děti, které neopustily kruh svých hraček. Které sice měly rády zvířátka, ale které kvůli tomu toho více rozházely než uklidily, protože neuměly nikdy dospět.

Zdroje: Greenpeace, J. Simon, B. Lomborg

Autor: Vít Kučík | pondělí 27.9.2010 13:46 | karma článku: 33.29 | přečteno: 4545x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Životní prostředí a ekologie

Eva Hauserová

Proč nejsem veganka

Přiznávám, že se vegankou asi nikdy nestanu, i když uznávám planetární prospěšnost veganství, a pokusím se vysvětlit své důvody.

13.10.2017 v 8:59 | Karma článku: 12.48 | Přečteno: 683 | Diskuse

Milan Smrž

Máme dostatek obnovitelné energie ?

V české společnosti si obnovitelné zdroje energie zatím nevydobyly místo, jaké jim patří. Lví podíl měly vysoké výkupní ceny fotovoltaiky pro rok 2010. V Evropě již ale existují oblasti zásobované pouze obnovitelnou elektřinou.

9.10.2017 v 9:05 | Karma článku: 9.02 | Přečteno: 331 | Diskuse

Jana Veselá

Ukliďme Česko 2017 a nádherné podzimní barvy

Skoro tříhodinová procházka lokalitou Srnčí Důl v Jablonci nad Nisou v rámci Ukliďme Česko 2017..... za sluníčka a nádherných podzimních barev.

6.10.2017 v 13:34 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 224 | Diskuse

Milan Smrž

Jaderná energie – jisté je jenom riziko

Podle statistik je česká veřejnost ve srovnání například s Německem mnohem více nakloněna jaderné energetice. U nás se tvrdí, že elektřina z jádra je levná a bezpečná. Je tomu tak opravdu?

6.10.2017 v 13:00 | Karma článku: 9.51 | Přečteno: 392 | Diskuse

Hana Šťastná

Prase podle kvíku, národ podle zvyku

Od konce července není snad jediný den, který by na mne divoce nezachrochtal. Africký mor divokých prasat nakazil všechna média a nabídl pěkně ostrý předvolební guláš z moravské divočiny.

27.9.2017 v 12:18 | Karma článku: 12.00 | Přečteno: 894 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6101
Studoval jsem a pracoval v Praze v IT a logistice... momentálně se svou rodinou žiji na úpatí Dolomit v severní Itálii


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.