Italské zdravotnictví 1 - cena

Itálie, ve které teď s rodinou žiji, je bezpochyby moderním západním státem. Náleží však zároveň do kulturního okruhu jižních středomořských států. Jak to promítá konkrétně do jejich zdravotního systému?

Napřed musím uvést, že pokud hovořím o italském zdravotnictví, mám na mysli pouze severoitalské zdravtnictví, protože situace na jihu je komplikovanější, nedá se odbýt pouze poznámkami o zaostalosti a nepořádku a vydala by na samostatnou knihu či studii.

Italové jsou na úrověň svého zdravotnictví  - ostatně jako na všechno italské - vcelku velmi hrdi, i když je souběžně jedním z nejkritizovanějších témat. Tohoto paradoxu si zřejmě nikdo nevšímá a tak národovci, pivní nacionalisté a zakomplexovaní křiklouni všeho druhu budou tvrdit, že mají druhé nejlepší zdravotnictví na světě (na první příčce se nedokázali tak docela schodnout), zároveň hrozivě nadávat na jeho drahotu a čekací termíny na jednotlivá vyšetření, za které v konečném důsledku může vláda a příživní politici (kteří ostatně tady v Itálii mohou za každé zlo, včetně špatného počasí).

Jaké jsou nejnápadnější rozdíly oproti českému systému pohledem "zdola", tj. pohledem sice značně subjektivním, ale přece jen běžnému účastníkovi bližším, než je pohled resortních statistik?
V první úvaze se zaměřím na cenu.

Italský pacient zaplatí na přímých platbách mnohem více. Za léky platí plnou cenu (existuje sice vzácná skupina léků, na které stát přispívá - např. léky na tlumení chronických bolestí - ty se ale běžné populace netýkají), běžné léky na běžné obtíže stojí v průměru 5-15 Euro (130-400 Kč) za krabičku a průměrný důchodce při návštěvě lékárny utratí více než při běžném nákupu v supermarketu - tj. několik desítek Euro. Navíc v Itálii vládne velmi silný kartel husté sítě malých lékáren, které drží tradiční monopol na prodej a tím také velmi vysoké marže - proto aspirin stojí až 3x více než v americkém supermaketu, kde je prodej léků v podstatě liberalizován.

Platí se také poplatky za každé specializované vyšetření. Prakticky za všechno, kromě návštěvy všeobecného ("rodinného") lékaře, dětského lékaře a první pomoci (pokud se jedná o skutečně urgentní záležitost). Pokud pacient využije stání zařízení, platí vyhláškou danou spoluúčast (tzv. "tiket") - za odběr krve to činí 15-30 Euro (400-800Kč, podle druhu analýzy), sonografie či pětiminutová gynekologická prohlídka mé ženy už přišla na 70 Euro (1900 Kč) za návštěvu, rentgen 15 Euro (400Kč), atd. Tato veřejná zařízení se vyznačují standardní a vcelku slušnou kvalitou, ale většinou dlouhými čekacími lhůtami. Podotýkám, že průměrný zaměstnanec v továrně či obchodě zde bere okolo 1000 Euro čistého (27tis. Kč), což je necelý dvojnásobek oficiální české průměrné mzdy.

Kdo nechce čekat měsíc na vyšetření, může se objednat u paraelní sítě soukromých zařízení, která jsou na špičkové úrovni, ovšem, cenově 1-3x vyšší. To znamená, že když si nechal kolega z práce prohmatat bolavé koleno privátním chirurgem,  za desetiminutovou prohlídku zaplatil 150 Euro (4000 Kč, onen chirurg krom privátní praxe pracoval současně i ve státní nemocnici, což hranici privátního a veřejného systému prapodivně stírá), příp. plomba u zubaře vyjde na 80-200 Euro (2100-5400 Kč), sonografie překvapivě stejně jako v nemocnici 70 Euro.

Česká realita je zcela jiná. Od počátku tohoto roku se sice zvedly stávající platby a zavedly platby nové a toto je bráno patrně velmi nelibě (až ke mně dolehl pláč části českého příbuzenstva, že s "takovou drahotou už to dál opravdu nejde"), ovšem i po přepočtu nákladů vzhledem k platům vychází česká spoluúčast rajsky nízká. Za běžné léky Čech platí většinou jen část, efektivně to vychází na desetinu až pětinu ceny, kterou by zaplatil Ital. Za vyšetření se neplatí nic - 30ti korunový poplatek je nutné brát opravdu jen jako administrativní, žádný přímý vztah ke skutečným nákladům na vyšetření nemá.

Vcelku se dá říci, že italský systém je pro pacienta nepoměrně dražší (tuším, že bude jedním z nejdražších v Evropě) než český, a to při vcelku podobné odborné kvalitě, jinak řečeno české zdravotnictví je při povrchním laickém srovnání na překvapivě vysoké úrovni na to, jak je pro českého pacienta levné. Tomu všechna čest. I když vím, jak je toto tvrzení zároveň dráždivé.