Bydlím kousek od americké vojenské základny.

Je tu už přes 50 let, 2750 vojáků, centrum vojenských akcí pro jižní Evropu a středomoří, vzlétaly odtud stíhačky na Kosovo a přes Turecko na Irák.

Těch téměř 3 tisíce vojáků tvoří slušnou obec, ze které prosperuje – přímo či nepřímo – slušné město. Každý z vojáků totiž bere měsíc co měsíc pár tisíc dolarů, jejichž většinu zde nějakým způsobem rozpouští. A peníze se nezastaví, cyklují dál, nájemce vojenské kantýny je dá svým dětem, ty je utratí v butiku pro mládež, majitel butiku v obchodu s elektronikou, ten zas u holiče a v pizzerii, atd., atd. Každoměsíční balík miliónů dolarů, který sem spadne z nebe (totiž z dlaně americké vlády), se v místě základny zacyklí a nastartuje lokální ekonomický boom. Je to prastaré ekonomické schéma, stejně fungovaly římské posádky na Dunaji kdysi, či automobilka ve Frýdku-Místku dnes. Z vnějšku přitéká pramínek peněz, který v místě tvoří jezero blahobytu. A tak i díky tomu zde má více rodin než jinde honosné vily a auta a italská Vicenza se po válce stala jedním z nejbohatších měst Itálie.

Ano, ale proč zrovna ti zatracení amíci?

Vojenské základny se však nestaví z ekonomických důvodů, ty – jakkoliv jsou příjemné – jsou podružné. Spojené státy jsou chtě – nechtě (spíše nechtě) lídrem západní civilizace, a z této pozice hájíce vlastní zájmy, hájí zájmy celého euro-atlantického civilizačního okruhu. A naopak. Jemné předivo amerických a euro-atlantických zájmů je tak složité a propletené, že jedno bez druhého nemá smysl. Proto se Američané nakonec museli angažovat v obou světových válkách, proto pomocí svých základen v Evropě půlstoletí zadržovali postup komunismu a proto po jeho pádu jsou z nich schopni čelit dalším hrozbám nyní už multipolárního světa. Je to výhodné pro americké a ještě výhodnější pro evropské zájmy.

Síla iracionálního volání...

V Evropě se však krom amerických pragmatických vojáků uhnízdila ještě jiná mocnost. Má nespočetně více základen, její síla se pravidelně vzdouvá a často tu americkou nebezpečně převyšuje. Je to jakýsi idealistický pacifismus, jehož silou je kouzelná přitažlivost, mírová píseň, která rozechvívá srdce velké části lidí a zvedá je k podpisovým archům, hladovkám, Woodstockům, masovým demonstracím a Anti-global party. Jeho jádro sice zapaluje a platí ruská rozvědka, ale dále už hoří sám a nachází miliony chytlavých srdcí, otevřených čistými úmysly a protiválečným rozhořčením. Idealistický pacifismus má mnoho jmen a podob, je mu společný sen o světě, kde si každý roste jak chce a zároveň je ostatními nechán na pokoji, kde je tudíž nějaká vyšší autorita zbytečná, a proto nežádoucí.

Ani moje srdce nebylo a není proti této magické písni lepšího světa vždy imunní. Proto mám pro její sílu pochopení. Ale jako člověk překoná dětské představy o čápovi či Ježíškovi (jakkoli jsou čarokrásné), měl by vyrůst i z představ, které vycházejí spíše z iracionálního přání „jak bych chtěl, aby svět běžel“, než ze skutečnosti, jak svět skutečně běží. A svět běží spíše tak, že mír a bezpečí se nedá ochraňovat hezkými slovy. K tomu jsou stále zapotřebí zbraně a odhodlání je včas použít. Bohužel. Třikrát bohužel...! Proto jsou zapotřebí vojenské základny. A proto jsou zapotřebí také vojenské pakty a silní partneři, kteří jsou schopni svou silou je uhájit. Pro naši kulturu je nejpřirozenějším partnerem skupina euroatlantických zemí, jejichž lídrem jsou Spojené státy. USA nejsou žádným andělem, nejsou možná lídrem ideálním, mají spoustu chyb a nedostatků, ale ze všech možných svétových lídrů jsou ti nejméně špatní.

Znovu – proč proboha ti zatracení amíci?

Prokázala to nikoliv slova nějaké velkohubé propagandy, ale padesátiletá historie jejich činů – v Itálii jsou největší americké základny na světě a nikdo nemůže říci, že by to byť jen o chlup snížilo italskou suverenitu nebo ohrozilo její zájmy. Naopak – krom ekonomického prospěchu si může dovolit i paktování s druhou stranou barikády (viz Berlusconiho námluvy s Putinem). Takže žádná přehnaná servilita. Podobně hovoří letité zkušenosti z Japonska a dalších míst, zkušenosti o poměrně slušném a nenásilném hostování demokratické mocnosti, pro což v dějinách ani současnosti není snadné nalézt obdobu. Naopak sami máme hořkou zkušenost, že mít u sebe základny ruské – to je něco zcela jiného.

Spolu s tím, jak přicházeli američtí vojáci do Vicenzy, v okolních čtvrtích klesala kriminalita. Občas se sice něco semele, v baru se porvou vojáci nebo dívka nahlásí znásilnění, obecně však statistiky říkají jasnou pravdu – tři tisíce průměrných Italů (či Čechů) se bije, vraždí a znásilňuje mnohonásobně častěji, než stejný vzorek profesionálních vojáků.

Říká se, že vybudování armády či nějaké smysluplné obrany proti agresi trvá ne méně než jednu generaci. Kdo ji nebuduje v době hlubokého míru, v předvečer ohrožení se nezmůže na nic jiného, než si mlčky nechat diktovat podmínky. Budování základen, letišť, raketových sil patří neodmyslitelně k tomu.

„Rusové odtáhli, tak už nikdy žádné cizí vojáky...!“

Zamýšlený radar v Brdech je jen technické příslušenství, to není základna s tisíci vojáky, letadly a raketami. Ale i tak je pro 75% národa, patrně zmámeného onou opojnou písní o věčném míru a světě bez zbraní, už jen jeho existence nepřekonatelným problémem. Jak budou chtít jednou posílat své syny, aby se chopili zbraní? Nebo jen zase dáme ruce do klína, a necháme se řezat, vždyť za pár generací se snad najde někdo, kdo nás z toho vytáhne...?

Nebojme se tedy spojeneckých základen – už jen proto, že chceme, aby spojenci – až budeme jednou v nějaké bryndě – za nás nasazovali krk a životy. Chceme-li, aby jednou Američané, Italové, Britové, Poláci, Němci a jiní bojovali a třeba i umírali za české zájmy, měli bychom být schopni toho samého pro ně. To není žádná vysoká politika, to jsou základní fair-play pravidla, která platí i v poslední klukovské partě. Účast v zahraničních misích je prvním a radar v Brdech může být druhým malým krůčkem. Jsme na to připravení?