Den nula.
K doktorovi nemohu přijít jen tak, je třeba se objednat. V jeho informačním letáku je napsáno, že volat mohu jen ráno mezi 8:15 a 8:45, protože je už deset, musím počkat do zítra. Nebo jít do nemocnice na První pomoc, to mi ale přijde trochu přehnané, tak zítra.
Den poté.
Druhý den volám, Dr. Tomba má dnes plno, zítra v 16:00 by mohl... namítám, že mám to samé, co minule, že bych potřeboval ty samé prášky, stačí jen recept. Doktor pochopitelně odmítá být manipulován přes telefon a odkazuje mně na První pomoc, pokud to nepočká do zítra... Horečka stoupá k 39 stupňům a brní mě kosti...
Den třetí.
Další den v 16:00 sedím v plné čekárně. Tomba se omluvně usmívá, když zve do ordinace dalšího pacienta ... máme trochu skluz. Na mě vyjde řada v 16:40, prohlídka je rychlá, doktor je v ordinaci sám, za počítačem, v košili a kravatě budí seriózní dojem. Podívá se do krku, poslechne srdce, vytiskne papír („imegnativu) na další vyšetření. Pro jistotu. A předepíše recept na variantu paralenu proti bolesti a horečce. Až budu mít výsledky vyšetření, mám se u něj s nimi zase zastavit a uvidíme, co dál.
Impegnativa je dokument, na kterém je uvedeno moje identifikační číslo (něco jako rodné číslo u nás), ke kterému se všechno vztahuje, třída naléhavosti, druh požadovaného vyšetření, apod. Dostal jsem dva – jeden na odběr krve a druhý na rentgen plic. Na odborné vyšetření je třeba se také objednat – přes bezplatnou Zelenou linku. Paní mi sděluje, že nejbližší volný termín na rentgen za 6 dní. Mohl bych začít hledat nějakou soukromou obdobu tohoto vyšetření, ale bylo by to mastné... počítám hodně desítek Euro. Objednám se. Ostatně – oproti mojí ženě, která dostala termín na povinnou gynekologickou „kontrolu v 16. týdnu těhotenství“ po 6 nedělích (tj. spadající do 24. týdnu těhotenství), to není tak špatné.
Den čtvrtý.
Odběr krve je centralizovaný v ultramoderním středisku v nemocnici. Ráno na lačno u okénka vyměním impegnativu za pořadové číslo a usedám v čekacím sále, podobnému čekárně na letišti. Čekám, až uvidím své číslo na displejích, rozhozených po okolních stěnách. Po 20 minutách se dočkám, v ambulanci mi odeberou krev (jedou na 4 křesla zároveň, vše sterilní, na jedno použití) a s papírem odcházím ven. Je na něm napsáno, že výsledky budou k vyzvednutí za 4 dny ve výdejním místě. Horečkou se mi motá hlava.
Den osmý.
Horečku už dávno nemám... přešla sama (s pomocí občasného paralenu), hned nato jsem musel zpátky do práce. Zato kašel zůstává pořád stejný. Dnes by měly být hotovy výsledky krve. Musím do města, na vrátnici v nemocnici mi je oproti občance a potvrzení o zaplacení povinné spoluúčasti vydají. Jenom mně, manželce to podle nových norem o ochraně osobnosti nevydají (ledaže by měla ověřenou plnou moc, což je trochu virtuální možnost). Tak tam musím sám.
Den devátý.
Dnes rentgen plic. Čekám v nemocnici asi půl hodiny, po expozici pak další dvě hodiny na vyvolání snímků. Čekárna je moderní, jako celá nemocnice, snímky dostanu v pěkné obálce s profesionálně vytisknutým vyjádřením o tom, že na nich nic zvláštního není vidět.
Tak, teď mám konečně v ruce výsledky krve, rentgen, můžu opět k obvodnímu, aby řekl, co dál... k Tombovi je třeba se objednat, okno pro objednání je mezi 8:15 a 8:45...
Den desátý.
Ráno mám štěstí... doktor má čas odpoledne týž den. V 16:00.
V 16:00 sedím v čekárně, výsledky vyšetření v obálkách pod paží. Tomba se omluvně usmívá, když zve do ordinace dalšího pacienta ... máme trochu skluz.
Přimhouřím oči a pod víčky mi prolétnou vzpomínky, jak to bylo u nás ve Frýdku či v Praze za mých školních let: šlo se ráno k doktorce, po hodině čekání (bez objednávání) prohlídka, druhý den ráno nalačno do ordinace na krev a vyčůrat do zkumavky a za týden na kontrolu. Mezitím sběrná služba denně svezla z ordinací praktických lékařů náběry do laboratoře a za 3 dny jsem si mohl lékařce zavolat, jak dopadly výsledky. Vybavení jednotlivých pracovišť nebylo jako ze seriálu Chicago Hope, ovšem organizační propojení jednoznačně lepší. Tady v Itálii mi připadají jednotlivé zdravotnické složky jako supervybavené ostrovy na vysoké úrovni, které však mezi sebou mají jen mizerné organizační propojení a předpokládá se, že toto vakuum mezi nimi překlene pacient svým chozením, čekáním, a přenášením dokumentace
Doktor Tomba v kravatě přelétl výsledky a konstatoval, že to bude asi nějaká viróza, teď je tady toho plno... Řekl jsem mu, že už chodím týden do práce, teploty nemám, jen ještě trochu pokašlávám. Doktor hned nabídl další vyšetření, abychom vyloučili to či ono. Odmítl jsem s tím, že to už slábne. V duchu jsem odhadl, že než bych ukončil další kolečko objednávání, vyšetřování a čekání na výsledky, tak to přejde samo.
Tomba si to poznamenal do počítače, kde měl nějaký chytrý program pro svou medicínskou praxi. Všiml jsem si, že si koupil k počítači nový, širokoúhlý LCD monitor. Téměř se za ním ztrácel...