Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Přelidněná planeta - zbyde nám místo jen ke stání?

15. 12. 2011 14:52:00
Je lidí na naši Zemi „příliš mnoho“, „tak akorát“ anebo naopak „málo“? Množí se lidé bezhlavě „jako potkani“, až se začnou dusit v odpadcích a rvát se o poslední zdroje nebo se usmaží na přehřívající se planetě? Znamená více lidí více nepohodlí a více válek?

Obavy - či lépe řečeno – pocit z přelidnění, je starý, jako lidstvo samo. Už Euripidés byl přesvědčen, že Trójská válka vznikla z „nestoudného nadbytku lidí“, John Winthrop odešel na počátku 17. stol. do Ameriky, protože mu rodná Anglie připadala přelidněná (i když neměla více než 5 milionů obyvatel). V roce 1802, kdy měla Jáva 4 mil. obyvatel, napsal jistý koloniální úředník, že Jáva je „přelidněna nezaměstnanými“. Když v roce 1990 měla Jáva 108 mil. obyvatel, opět se tvrdilo, že je „přelidněná“ a má „příliš velkou nezaměstnanost“.

Jaká je skutečnost

Populační alarmisté předkládají obvykle takovou křivku počtu obyvatel Země, která je v minulosti téměř konstantní a v nedávné době prudce vystřelí vzhůru:

graf1.jpg

To je sice pravda, ale poněkud zkreslená. Širší pohled ukazuje jiný obraz – lidská populace za poslední milion let prošla třemi zásadními etapami, křivka má tvar třech oblých schodů. Prudký růst, způsobený nějakou zásadní technologickou změnou, po kterém následuje ustálení na nové, vyšší hladině, když se výhody, dané touto změnou vyčerpají:

graf2.jpg

První „schod“, znamenající prudký populační růst, zaznamenali předkové člověka v souvislosti s používáním prvních nástrojů a jednoduchých zbraní. Dokázali tak účinněji než jiná zvířata lovit a také se bránit jiným predátorům. Druhý schod se odehrál před cca 8-10 tis. lety v souvislosti s odklonem od lovu a začátkem usedlého zemědělství, které zajistilo mnohem jistější produkci a skladování kvant potravy než nahodilý úlovek. Třetí schod nastal před cca 150 lety a právě jej prožíváme. Je způsoben zejména prodloužením délky života, který je dán růstem materielního bohatství industriální společnosti (zlepšením hygienických podmínek, rozvojem medicíny a zlepšením výživy).

V rámci jednoho schodu se světová populace rozrostla o jeden až dva řády, tj. deseti- až stonásobek, poté se stabilizovala. Mezi jednotlivými schody byl po tisíciletí nárůst pozvolný, spíše nepatrný.

Alarmisté s oblibou sugerují lidem, že v současnosti počet obyvatel Země prudce roste díky vysoké porodnosti v rozvojových zemích. Že tamní lidé se „množí bez rozmyslu“ jako... (a teď užívají různé hanlivé příměry, často ke zvířatům). Faktem však je, že porodnost v rozvojových zemích prudce klesá – v roce 1950 připadalo na jednu ženu z třetího světa v průměru přes 6 dětí, v roce 2000 jsou to již jen děti tři. Pro srovnání – jen pro holou obnovu populace, tj. nulový růst, jsou zapotřebí 2,1 dětí na ženu. Dynamika růstu světové populace se zlomila někdy v 60. letech minulého století a od té doby pomalu klesá (počet lidí sice roste, ale stále pomaleji).

Nesmyslný je i předsudek, že se lidé v chudších zemích „množí bez rozmyslu“ – antropologické studie dokládají, že i chudí lidé mají počet svých dětí pod kontrolou. Rozdíl je jen v tom, že to, o čem je přesvědčena, že je dobré, žena v Londýnské City, nemusí být dobré i pro situaci ženy někde v Indii. Zatímco v Praze by sedm dětí přineslo rodině pokles životní úrovně a mnoho problémů, na indickém venkově sedm dětí znamená růst životní úrovně a zabezpečení ve stáří.

Indian_mobile.jpgV chudých zemích je výhodné mít více dětí. Vede to k většímu bohatství jejich rodin. S tím, jak tyto společnosti bohatnou jako celky, výhodnosti ubývá a porodnost klesá. Tento sociologický fakt platí obecně ve všech zemích, rozdíl je jen ten, že některé země si tímto vývojem projdou dříve, jiné později. Současný počet dětí na ženu z průměrné africké země je přibližně stejný, jako byl např. na českou ženu na počátku 20. stol. Je dobré zároveň připomenout dva malé rozdíly: 1) tenkrát se na českou ženu nikdo nedíval skrz prsty jako na hrozbu světového klimatu a 2) ekonomiky rozvojových zemí dnes rostou většinou rychleji, než vyspělé země ve srovnatelné fázi industrializace v minulosti.

Evropa byla zkrátka v minulosti jen první, kdo na velkou cestu demografického předělu vykročil. Nic víc. Toto pionýrské prvenství ji zajistilo globální rozšíření její kultury i převahy nad zbytkem světa. Nyní jdou ve stejných stopách i ostatní země, každá svým tempem a svým způsobem.

„Lidé se nezačali množit jako krysy, jen přestali hynout jako mouchy“

Velký nárůst populace tedy není dán nárůstem porodnosti (– ta prakticky všude klesá), ale prodloužením lidského života. K tomu dochází díky lepší lékařské péči, lepší výživě, hygieně nebo přístupem k pitné vodě – souhrnně lepším materielním podmínkám. A ty se i v rozvojových zemích lepší, tj. k prudkému nárůstu populace dochází v prodlevě mezi poklesem úmrtnosti (díky růstu blahobytu) a snížením porodnosti (jako reakcí na tento blahobyt). Tato prodleva v rámci jednotlivého národa obvykle trvá několik desítek let, v rámci celého světa řádově 2-3 století. Podle všech předpokladů by se měla světová populace spontánně stabilizovat zhruba na konci tohoto století, na zhruba 10-12 miliardách lidí.

mumbai_slum.jpg

Příměstské slumy – moře naděje pod vlnitým plechem

Slumy na okrajích měst se staly díky šotům TV štábů ikonou chudoby rozvojového světa. Ve skutečnosti jsou však jen vnější slupkou velmi pozitivního procesu – intenzifikace zemědělství. Efektivita zemědělství i v rozvojovém světě roste – potřebnost pracovní síly na venkově klesá („na venkově není práce“). Lidé se stěhují do měst, kde je – i díky vyšší koncentraci lidí – naděje na lepší zdroje obživy. Kdyby tomu tak nebylo, pak by se tam nestěhovali. Ve městech pochopitelně začínají od nejnižších sociálních příček (slumy). Proces urbanizace představuje transfer desítek procent populace z venkova do měst (to jsou miliony a miliony lidí) a trvá desítky let. V jeho průběhu roste dramaticky životní úroveň a na jeho konci je většina obyvatel bohatými, usazenými měšťany, pracujícími v průmyslu a službách, a menšina na venkově, obhospodařující lány půdy pomocí strojů. To, co při okamžitém pohledu vypadá jako statický stav, na kterém jsou z perspektivy TV-šotů vidět jen negativa, je ve skutečnosti fascinující proces, na jehož konci jsou všichni nesrovnatelně bohatší, než na jeho začátku.

„Kapacita planety“ – vejdeme se?

Zaplní množící se lidé každý čtvereční metr planety, až zbude jen místo k stání? Tím už nestraší ani populační alarmisté typu Paula Ehrlicha. Z výše zmíněného procesu urbanizace však vyplývá první pohled absurdní fakt – čím více lidí na Zemi bude, tím více bude klesat hustota osídlení. Na 97 % zemské plochy bude hustota osídlení řidší díky pokračující urbanizaci - lidé se dobrovolně stěhují do měst. „Ve městech se budou tedy mačkat“ – zní samozřejmá námitka. Ano i ne – ve městech je sice vyšší hustota osídlení oproti venkovu, ale to nemusí znamenat problém. Jiná pozitiva (služby, kultura, lepší práce) tento fakt zřejmě dostatečně vyvažují, vzhledem k tomu, že se lidé stěhují do měst dobrovolně. Navíc statistiky dokládají, že i ve městech se žije stále lépe – např. dlouhodobě roste počet čtverečních metrů obytné plochy na osobu, plochy městské zeleně na osobu, apod.

„Kapacita planety“ – uživíme se?

Předkolumbovský indián nebo pravěký lovec potřeboval k obživě jednoho člověka revír o zhruba 7000 akrech. A to se pohyboval na samé hranici kalorického příjmu, nezbytného k holému přežití, tj. na hranici neustálého hladu. Dnes 1 akr fytofarmy nasytí 500-1000 lidí, tj. až milionkrát více. Jen pro představu, o jak velký problém se z technického hlediska jedná: teoreticky kdyby každý člověk spal na třípatrové posteli a spodní dvě patra vyhradil na hydroponické pěstování svého denního kalorického příjmu, stačila by mu plocha rovna půdorysu oné větší postele. Pokud by energii na světlo a teplo zajišťoval z jaderných elektráren (to je v současnosti nejlevnější a prakticky nekonečný zdroj energie), nebyl by odkázán ani přímé sluneční světlo, ani na rozmary počasí. A to mluvíme o technologiích, známých už z 80. let minulého století, ne o těch, které budeme znát za 20 nebo 50 let. Planeta Země tedy pro lidstvo nepředstavuje žádný technický limit, co se produkce potravin týče – dokáže uživit nejen současných 7 ale třeba i 70 miliard lidí. To, že dodnes někteří lidé hladoví, není dáno nedostatkem zdrojů, ale socio-politickými důvody. Podíl hladovějících navíc dlouhodobě celosvětově klesá.

„Kapacita planety“ – budeme mít dost zdrojů?

zarovky.jpgÚvodem je třeba upozornit na jeden rozšířený mýtus, který říká, že zdroje nacházíme na zemi, sbíráme je, až jednou dojdou. To je mylná myšlenková zkratka, která snad platí v individuálních rozměrech (sbírání hub, jednotlivé pole, studna nebo důl), v celospolečenských rozměrech, navíc rozprostřených do roků a desetiletí platí, že zdroje TVOŘÍME, z toho, co máme momentálně nejdostupněji po ruce. Včera bylo zdrojem energie dřevo a uhlí, dnes je to ropa, zítra to může být třeba termonukleární fůze nebo něco jiného. Zrovna tak každý zemědělec potvrdí, že další zdroj - úrodná půda - se v přírodě volně nenachází, tu lidská práce teprve vytváří – orbou, hnojením, zavlažováním, odvodňováním, budováním teras, apod. Lidé nejsou jen spotřebiteli těchto zdrojů, ale v ještě větší míře jejich TVŮRCI, a tuto svoji tvůrčí činnost dělají stále efektivněji, takže zdrojů mají stále více, o čemž svědčí dlouhodobé statistiky celosvětového růstu životní úrovně a materiální spotřeby. Tento na první pohled překvapivý fakt formuluje všeobecně přijímaná Teorie zdrojů, která říká nejen, že více lidí znamená více zdrojů, ale i že hustěji osídlená krajina znamená hustější síť silnic a infrastruktury, méně nemocí (ústup bažin, lepší dostupnost lékařské péče), dostupnější a levnější potraviny a zboží, růst ekonomického bohatství a z toho vyplývající i čistější životní prostředí (které je od stupně ekonomického rozvoje odvislé). Nejchudší jsou odlehlé, řídce osídlení oblasti, naopak hustě osídlené zóny kulturní krajiny vykazují oproti nim výrazný náskok ve všech ukazatelích prosperity. Větší počet lidí tedy znamená - narozdíl od rozšířených poplašných představ - dostupnější zdroje a růst bohatství. To dokládají dostupná data a statistiky.

„Kapacita planety“ – bude to stát za to?

Námitka může znít – „ano, budeme mít co jíst, budeme mít zdroje, ovšem budeme všichni namačkaní ve velkých megapolích, v jakési mravenčí civilizaci, ve které už nebude ten duch volnosti, jako v minulosti. Přežijeme, ale nebude to stát za to.“ Zde je třeba se zastavit u jedné psychologické zajímavosti – člověk má tendenci brát za „normu“ dobu svého dětství a dospívání. Čím je starší, tím je kritičtější k současnosti a vzpomíná na „ty staré dobré časy“. A dále, čím vzdálenější dobu hodnotí (ať do budoucnosti či do minulosti), tím méně realistické ono hodnocení je (idealizace nebo katastrofizace). Přitom každý člověk v každé historické epoše byl s dobou svého mládí spokojen. Kdybychom středověkému nevolníkovi umožnili nahlédnout do dnešní doby, pravděpodobně by byl šokován více naší bezbožností, nemravností, neukotveností danou nekonečnou možností výběru povolání a místa bydliště, než přebytkem jídla v supermarketech a technickými podivnostmi. Asi by těžko ocenil vymoženosti parlamentní demokracie a emancipace žen. Pravděpodobně by v naší době žít nechtěl, stejně jako dnešní teeneager (který se učí o středověku jako o době temna) by těžko ocenil jeho přirozené prostředí. To samé platí o našem pohledu do budoucnosti a o pohledu budoucích lidí zpět na naši současnost. Jsou to všechno subjektivní pohledy a soudy, žádný objektivní ani neexistuje. Naši vnuci v megalopolích budou nejspíše se svou dobou spokojeni, budou mít pravděpodobně neskonale více možností a bohatství než my a téměř s jistotou s námi nebudou chtít měnit. Náš soud, že to „v budoucnosti už nebude stát za to“ je jen naší obavou, které naši vnukové budou jen těžko rozumět. O volnosti, jistotě, pohodlí, apod. budou mít svoje vlastní představy, kterým těžko můžeme porozumět zase my.

big_city_lights.jpg

Žádat minci jen o jedné straně

Obavy z přelidnění a vůbec nechuť k „množství lidí“ plyne i z jiného psychologického momentu – totiž z intuitivní touhy mít privilegia výlučnosti a zároveň za ně neplatit protihodnotu. Mít k dispozici všechny výhody milionového města, ale žít v něm téměř sám, nejlépe s nekonečnou divočinou, začínající hned pod našimi okny. Procházet osamoceně kolem regálů, přetékajících čerstvým zbožím. Možnost naskočit kdykoliv do poloprázdného dopravního prostředku, jezdícího v minimálních intervalech. Najít kdykoliv čekárnu špičkového lékaře prázdnou. Zkrátka chtít vzácné věci zadarmo. Neboť velkoměsto může nabídnout právě proto tolik výhod, protože je v něm velká koncentrace lidí. Velká komerční centra mají právě proto takový výběr levného a čerstvého zboží, protože se v nich „tlačí“ zástupy zákazníků. Metru se vyplatí jezdit tím častěji, čím více pasažérů vytěžuje jeho kapacity. Lékaři právě proto usilují o špičkovou kvalifikaci, aby měli čekárny vždy plné. Naopak tam, kde lidí ubývá, dříve či později nastává útlum služeb, úpadek, pokles. Poloprázdný obchod neudrží šíři čerstvého sortimentu a směřuje k bankrotu. Čím více lidí, tím více pohodlí, služeb, bohatství a rozvoje.

„Pro lásku k lidstvu – nenávidím lidi“

Population-Control.jpgMnozí alarmisté si na svých katastrofických předpovědích postavili prosperující kariéry. Možná byli sami zaskočeni, jak lukrativní zdroj obživy může publikace poplašných zpráv být. Knihy, články, rozhovory, granty, nadace, dotace, vládní programy – celosvětově tento kolotoč otáčí stamiliony dolarů. Znevažující propaganda proti růstu populace užívá sugestivních, hanlivých příměrů, přirovnává rození dětí ke množení krys, potkanů, bakterií, dokonce i rakovině, apod. Ve známé knize „99. hodina“ Daniel O’Price staví svou konstrukci přelidnění na pokusu s bakteriemi v uzavřené nádobě, které se lavinovitě množí až do krajnosti, kdy po sto hodinách zaplní nádobu a zahynou. „A víte, v kolik bylo hodin, když zaplnily jen polovinu sklenice, takže se zdálo ještě všechno v pohodě?“ ptá se sugestivně ve své knize a zároveň si odpovídá jejím názvem: „Bylo 99 hodin“.

Problém této knihy i podobných je ten, že dramatickými příměry svádějí čtenáře na nesmyslnou myšlenkovou cestu. Bakterie nebo krysy se množí bez rozmyslu, dokud nezačnou umírat, lidé ovšem ne. Lidé na rozdíl od bakterií umí předvídat, volit, hledat řešení, tvořit zdroje, individuálně reagovat, apod.

Tyto příměry bývají navíc hojně zapleveleny nevědeckými hodnotovými soudy (které se jako vědecké jen tváří). Věda umí poměřovat nebo měřit, umí říci, že lidí je v době A o tolik více, než v době B, nebo je umí vyčíslit na 7,384 miliardy. Pokud však někdo říká, že lidí je „příliš mnoho“, nemá to nic společného s vědou, je to pouze subjektivní hodnotový soud. Podobně bychom měli být ve střehu u textů, kde se to hemží výroky jako „degenerovaná populace“, „nezodpovědní lidé“, „příliš tohoto“, „málo onoho“, apod. Vyjadřují jen osobní pocit pisatele, nikoliv realitu.

Novodobá eugenika – „my a oni“

Arogance antipopulačních aktivistů spočívá především v tom, že nepřímo rozdělují lidi na „my a oni“. Ti „nezodpovědní“, ti, kdo zasluhují násilné regulace nebo minimálně poučení, jsou vždy ti „oni“ na jiných kontinentech, v jiných sociálních vrstvách, apod. Do skupiny „my“ pochopitelně počítají sami sebe, žádné poučení nepotřebují (jsou „vědoucí“), svoje zvyklosti povýšili na normu i pro ostatní, a proto žádné restrikce pro sebe neplánují. Není známo, že by kdo z nich podstoupil demonstrativně sterilizaci nebo veřejně litoval narození svých dětí. Filosoficky tento postoj vyjadřuje upřednostnění jedněch životů před jinými, těch bližších (a současných) před těmi vzdálenějšími (a budoucími). To vypadá abstraktně a neškodně, dokud si neuvědomíme, že ten obětovaný, „vzdálený“ život je právě ten náš. Principielně je taková antipopulační politika stejně humánní jako eugenika Třetí Říše. A protože tito bojovníci proti přelidnění (typickým je např. Paul Ehrlich, ale třeba i fondy Billa Gatese) se vážně zaobírají například i plány na plošnou násilnou sterilizaci skupin obyvatelstva v rozvojových zemích, může být taková ideologie skutečným problémem.

ireland-green-country.jpg

Epilog

Lidé od úsvitu dějin přetvářejí divokou a nehostinnou Zemi v jakousi zahradu, v místo, kde se jim žije lépe. Přes občasné nehody a zajížďky se jim to daří stále lépe a rychleji, mj. proto, že je jich na tu práci více. Lidé jsou nejen konzumenty, znečišťovateli a bořiteli, jsou v daleko větší míře tvůrci a staviteli, jinak by se v dlouhé evoluční historii ani nemohli stát lidmi a dožít se dnešních dnů. Lidé jsou spíše požehnáním, nikoliv prokletím. A to i přes to, že jsou někteří z nich přesvědčeni o opaku.

Zdroje: J.L.Simon - Ultimate Resource2, G. Friedman - Příštích 100 let, B. Lomborg - Skeptický ekolog

Autor: Vít Kučík | čtvrtek 15.12.2011 14:52 | karma článku: 30.00 | přečteno: 5666x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Životní prostředí a ekologie

Hana Stastna

Preservatikea

INA se bojí umírání všeho druhu. Strachuje se o přírodu. Děsí jí přivést děti do dekadentního a znečištěného světa. Proto se nechemicky vždy chrání proti početí. Má obavu i z protržení prezervativu.

18.8.2017 v 7:53 | Karma článku: 11.40 | Přečteno: 538 | Diskuse

David Evan

Jak si Lubomír Zaorálek povídal o budoucnosti a soběstačnosti českého zemědělství

Nový volební lídr za ČSSD Lubomír Zaorálek využil žní, aby si popovídal o budoucnosti českého zemědělství a naší soběstačnosti. Možná se dostal i na to, že část české úrody končí v zahraničí, konkrétně třeba v Německu...

7.8.2017 v 20:19 | Karma článku: 33.89 | Přečteno: 2281 | Diskuse

Jan Ferenc

Prší a přitom máme sucho. Proč?

Česká vláda má v rukou materiál pro boj se suchem. Uvažuje třeba o návratu řek do původních koryt nebo podpoře biozemědělství. „A pak bude víc pršet?“ zeptal by se ten, kdo o suchu ví jen málo. O množství srážek ale až tak nejde.

7.8.2017 v 12:02 | Karma článku: 42.63 | Přečteno: 6363 | Diskuse

Jan Tichý

Panelstory a rorýsi

Rorýs, pták, co furt lítá a velmi rychle a mouchy polyká za letu. Prý je to pták vzácný. V našem paneláku vzácný není a máme tu rorýsů poměrně početné hejno.

6.8.2017 v 18:53 | Karma článku: 16.12 | Přečteno: 383 | Diskuse

Karel Krejza

Když modrá přebarví zelenou. Být ekologický není volba, ale povinnost

Také si občas kladete otázku, proč se starat o životní prostředí? Nemusíte být Zeleným, abyste se choval zeleně, chce to jen zdravý rozum a uvědomit si, že když se ztratíte na přechodu pro chodce,

1.8.2017 v 8:25 | Karma článku: 9.93 | Přečteno: 292 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6086
Studoval jsem a pracoval v Praze v IT a logistice... momentálně se svou rodinou žiji na úpatí Dolomit v severní Itálii

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.