Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Úspěšný podnikatel - úspěšný politik?

6. 11. 2011 22:08:00
Miliardář Babiš je naštvaný a jde do politiky. Je jen dalším v řadě úspěšných byznysmenů, kteří „se už na to nemohou dívat“, anebo má reálnou šanci na úspěch?

Úspěšný podnikatel vstupuje do politiky – nic nového ani ve světě a koneckonců ani u nás: vzpomeňme Václava Fischera (zakladatele německé cestovky Fisher Reisen, senátor) nebo Víta Bártu (zakladatele bezpečnostní agentury ABL, poslanec, ministr), ve světě jsou jako miliardáři v politice známi například Ross Perot (zakladatel EDS, kandidát na presidenta USA) nebo Silvio Berlusconi (zakladatel Mediaset, předseda italské vlády). Vlastně každá země jich má několik.

Co všechny tyto příběhy spojuje? Především základní očekávání voličů, že když tito lidé uspěli v byznysu, uspějí také v reálné politice. Že jsou schopnější, než běžní politici. Že když dokázali efektivně spravovat své finance, dokáží stejně efektivně spravovat i finance veřejné. Že kdyby byl stát spravován stejně efektivně jako jejich firma, prosperoval by lépe.

A ještě jedna věc uvedené spojuje: prohlášení byznysmenů, „že už se na to nemohli dívat“ („nečinně přihlížet“, „aktivně zasáhnout“, „cítili nutnost nabídnout alternativu“,...) a víra, že stačí si pořádně vyhrnout rukávy, zkrátka pustit se konečně poctivě do toho, a dílo se musí podařit.

Jsou tato očekávání reálná? Už z osudů jednotlivých byznysmenů nějak cítíme, že ne tak docela. Kdyby byl skutečně úspěch v podnikání nějak užitečný pro úspěch v politice, měli bychom již od minulosti všude po světě parlamenty napěchovány úspěšnými self-made-many a nikoliv sice dobře situovanou, ale přeci jen nepříliš výraznou směsicí civilních povolání. Čím to, že úspěšní byznysmeni v politice spíše neplní velká očekávání, která na sebe kladou jak oni sami, tak i jejich voliči?

Byznys je o generálech a hrdinech

Úspěšní podnikatelé zasluhují obdiv. Z ničeho udělali něco. Svůj podnik vybudovali často z nuly odvahou, nekompromisním plánováním a podstoupením rizika. Politika je však něco jiného.

Každou firmu lze připodobnit k malé diktátorské državě, soukromému knížectví, které je v permanentní válce s jinými. Je jasné, kdo vydává rozkazy a kdo poslouchá, všichni jsou instinktivně semknutí kolem svého vůdce, protože jinak by je nepřítel ekonomicky rozstřílel napadrť. Toto konkurenční prostředí byznysu proto produkuje spíše rozhodné generály než diplomatické vyjednavače.

Politika je naproti tomu neustálá komunikace, hledání kompromisu, vyjednávání. Žádné rozkazy a direktivní prosazování plánu. Je to její podstata, protože aby se předešlo diktatuře (tj. vlády muže s absolutní pravdou), mají pravdu všichni. A vítězí ten, kdo pro tu svou pravdu získá nejvíce pomíjivých sympatií.

70-20-10: Politika je velmi, velmi kolektivní sport

Platí v ní tajemné, avšak drsné pravidlo „70-20-10“. Toto pravidlo říká, že 70% politické práce a úsilí politik musí věnovat uvnitř vlastní strany. To je ta strastiplná cesta z okresní politiky do krajské a pak celostátní, dostat se volitelná místa kandidátek, dostat se do významnějších stranických funkcí, uspět v primárkách, upoutat na sebe při kongresech a sjezdech. Tento proces je obrovským sítem, které nutí komunikovat, hledat spojence, vytvářet vnitrostranické aliance. Kdo tímto sítem projde, může si říci, že má 70% úspěchu za sebou. 20% politické práce představuje jednání s jinými stranami – nejčastěji v koalici nebo i s těmi v opozici. Ani vítězná strana není natolik silná, aby si mohla dovolit ostatní ignorovat. Pokud chce něco prosadit, musí s tím, co „doma upeče“ (po nekonečných vnitrostranických diskusích a kompromisech) jít hned začerstva k partnerům, aby zjistila, jaké další kompromisy bude nucena udělat, a jestli z původního návrhu vůbec něco zbyde. Zbylých 10% politické energie zbývá na práci s veřejností, tj. skrze media přesvědčování, ovlivňování a sbírání sympatií.

Toto je pohled „zevnitř“ – veřejnost zná bohužel jen oněch vnějškových 10% politiky – tj. ty figury, které již prošly podrobným vnitrostranickým sítem a jsou v pozicích, kdy mohou vyjednávat s jinými partajemi, případně presentovat své vize voličům. Zbylých 90% pro ni zůstává přirozeně neviditelných, nepochopitelných a neuchopitelných, proto je nazývá „politikařením“, „partajnictvím“, „zákulisními pletichami“, apod. Demokratická politika ovšem – ač se nám to nemusí líbit – nemůže být o mnoho jiná. Je to neustálé hledání konsensu s proměnlivým míněním velkého množství lidí.

Předseda politické strany je často přirovnáván ke kapitánovi lodi. Toto přirovnání velmi kulhá – je spíše kapitánem neohrabaného ledoborce, zmítaného okolními proudy, navíc s malinkým kormidýlkem. Ať s ním točí, jak točí, na pohyb ledoborce to má jen omezený vliv, nehledě na to, že točit kormidlem může jen skrze výbor často kverulujících kormidelníků. To je situace předsedy partaje, předseda koaliční demokratické vlády má kormidlo ještě menší.

V takovém prostředí se daří realizovat pouze ta malá část projektů, která nalezne široký konsensus uvnitř stranické struktury, napříč jinými stranami i voličskou obcí. Zbylá většina projektů se kdesi zadrhne na nedostatku konsensu. To naplňuje znechucením širokou škálu občanů, kteří si nedovedou vysvětlit, proč zrovna to (co oni považují za tak urgentní) se nedaří rychle prosadit, obviňují politiky z neschopnosti a volají po příchodu někoho, „kdo v tom udělá konečně pořádek“.

Titáni v prostředí mluvilů

V této situaci se objevují úspěšní podnikatelé, kteří slibují, že si vyhrnou rukávy a pustí se do toho. Většinou získávají sympatie a velká očekávání – vždyť v byznysu už dokázali, že něco umí. Dlužno poznamenat, že byznysmeni v politice mají jednu výhodu – mají peníze, za které si mohou koupit publicitu, a tím udělat zkratku z nuly rovnou do celostátní politiky. Tím je tato výhoda sporná, protože se tak připraví o neocenitelnou politickou přípravku, kterou komunální úroveň je.

Vtrhnou do politiky a chovají se, jak jsou zvyklí ze svých firem – organizují, rozhodují, řídí. A v tom se to zadrhne – vyvstane milion problémů, obstrukcí, potížistů, zdlouhavých jednání odnikud nikam a očekávání slibovaného průvanu se rozplývá. Podnikatelé začínají cítit, že narazili. Problém je v nich, v iluzi, že styl úspěšný v byznysu je přenesitelný i do veřejných záležitostí. V nějaké diktatuře snad, ovšem demokratický systém správy vyžaduje spíše diplomatické komunikátory než rázné generály, a rozhodovací proces – tak jednoduchý v soukromých firmách, je ve veřejném prostředí komplikovanější a méně přímočarý.

Chvála nepopulárního

Je ta komplikovanost demokratického systému, nutnost všeho toho „politikaření“ a „pletichářství“, vůbec výhodou? Nebylo by nakonec lepší, kdyby stát fungoval jako jedna úspěšná firma, pod vedením schopného manažera? Historie ukazuje, že ne. Spravovat stát jako efektivní rodinný podnik zkoušeli či zkoušejí mnozí (vzpomeňme kupříkladu z jejich pohledu úspěšné manažery rodinných podniků Kimů, Asadů, Kaddáfíů, Alíů, apod.), a vždy se stejným výsledkem – lidé se pak snažili utíkali ven, nikoliv dovnitř. Ono to demokratické dohadování a „politikaření“, to „pomalé a neefektivní vládnutí“ je dosud nejlepší zárukou svobody. Zárukou toho, že nikdo snadno neprosadí svou verzi „absolutní pravdy“. Ve všech západních demokraciích jsou voliči shodně znechuceni svými politiky, kritizují je, a volají po nějaké neurčité změně. Ovšem jsou to právě ty země, do kterých se utíká schovat, nikoliv prchá ven.

Pokud se tedy mám rozhodnout, na koho vsadit svůj volební hlas – zda na dalšího úspěšného byznysmena, který vstupuje do politiky, protože „už se na to dál nemůže dívat“, či na tradičního politika, který se musel ve své partaji prokomunikovat a „propletichařit“ na vrchol od té nejmenší okresní píky, vím, na koho vsadím. Vím, kdo prošel tvrdším tréningem a má lepší šanci uspět.

Autor: Vít Kučík | neděle 6.11.2011 22:08 | karma článku: 25.23 | přečteno: 2735x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Josef Nožička

Několik vět 2017: jsou Kalvoda, Ruml či Kocáb opravdu ti praví?

Médii dnes probleskla zpráva o tom, že některé známé osobnosti vydaly prohlášení s názvem Několik vět 2017.

27.6.2017 v 19:40 | Karma článku: 37.58 | Přečteno: 1310 | Diskuse

Monika Pilloni

Migranti, nekonečná invaze pokračuje : 5000 včera, 8500 dnes

ITÁLIE - Exodus bez konce: poslední dva dny bylo naloženo 13.500 migrantů, kteří vypluli z Libye ... mezitím v Mineo žadatelé o azyl zablokovali hlavní silnici a požadovali grátis vstup na koupaliště a do přímořských letovisek.

27.6.2017 v 19:25 | Karma článku: 38.22 | Přečteno: 1935 | Diskuse

Jan Dvořák

Milouš J. k Několika (novým) větám profesionálních signatářů

K nové protestní iniciativě občanské veřejnosti, která se inspirovala stejnojmenným aktem Několik vět z r. 1989, a to tak důkladně, že kromě názvu převzala i řadu někdejších signatářů, se vyjádřil specialista na podobné věty.

27.6.2017 v 18:13 | Karma článku: 23.18 | Přečteno: 664 | Diskuse

Oldřich Šrámek

Přihlížejí a nepomůžou

Většinou v daném okamžiku není jisté, kdo si začal a je útočník, přihlížející tak někdy pomáhají naříkajícímu útočníkovi a policie pak později zatkne napadeného. U soudu se tato skutečnost dá označit jako napomáhání

27.6.2017 v 16:37 | Karma článku: 26.85 | Přečteno: 559 | Diskuse

Vít Klíma

Nad existencí ČR se stahují černá mračna

Československo vzniklo z rozhodnutí velmocí v roce 1918 proto, aby tvořilo hráz německé rozpínavosti. Svůj úkol nikdy nesplnilo. Slováci při první příležitosti z ČSR zdrhli a ČR se stala ekonomickou kolonií Německa.

27.6.2017 v 14:33 | Karma článku: 31.99 | Přečteno: 2179 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6076
Studoval jsem a pracoval v Praze v IT a logistice... momentálně se svou rodinou žiji na úpatí Dolomit v severní Itálii

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.