Recykluj! Posílíš přírodu! Nebo mír? Nebo co vlastně?

2. 12. 2010 13:56:00
To, že recyklací nějak pomáháme přírodě, má za samozřejmé téměř každý. Je to heslo zažrané tak hluboko do podvědomí veřejnosti, že je kacířstvím se vůbec ptát po jeho smyslu. Podobně jako socialistické „Buduj vlast – posílíš mír“ znal každý tak důvěrně, že mu přišlo automatické, že socialismus s mírem musí nějak souviset (ač tomu bylo spíše přesně naopak). Jakou souvislost má tedy recyklace odpadu s přírodou, prostředím a naší svobodou?
Recyklací k bohatství (foto z kubánské ulice)
Recyklací k bohatství (foto z kubánské ulice)

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že hovoříme o nucené separaci a recyklaci odpadu, tj. takové, ke které občany nutí zákon nebo obecní vyhláška pod hrozbou sankcí. Recyklovat můžeme i dobrovolně. Je-li to naše individuální rozhodnutí, protože je to pro nás nějak výhodné nebo nám to působí potěšení, nelze nic namítat, každý má právo na své soukromé rituály nebo posouzení, co se mu vyplatí.

Recyklují, aby byli bohatší nebo jsou chudí, protože recyklují?

Šetření materiálem a recyklace odpadu jsou prakticky dvě strany jedné mince a provázejí lidstvo od pradávna. Novinkou posledních desetiletí je jeho plošné vynucování státem. Nejabsurdnějších rozměrů dostával logicky v totalitních plánovaných systémech: „Chodili jsme na skládku třídit odpad. Byl to důležitý úkol, na který jsme byli uvolnění ze školy. Také jsme sbírali na tyčku zakončenou hřebíkem po ulicích starý papír, kterého byl nedostatek, a jiné odpadky...“ vzpomíná Bette Bao Lordová na svoje dětská léta za Maovy kulturní revoluce v komunistické Číně. Pokud to mladší generaci připadá jako temný obraz z minulosti a daleké ciziny, nutno připomenout, že v socialistických Čechách to bylo to samé v bleděmodrém – sám vzpomínám na agilní učitelku – straničku, která podmiňovala známku ze svého předmětu množstvím bezplatně nasbírané pomerančové kůry, jitrocele a jiných bylin pro „naše národní hospodářství“. Pionýr organizoval akce ve volném čase dětí na sběr papíru a šrotu a tomu samému učil od ranného dětství třeba i Spořínek - maskot propagačních materiálů Československé spořitelny.

"Šetři papír – zachráníš les!"

les.JPG

Známé heslo Spořínkova reálného socialismu vypočítávalo, kolik starého papíru má snaživý pionýr nasbírat, aby zachránil strom. To odpovídalo úzce inženýrskému pohledu, který přepočítával tuny starého papíru na kubíky káceného dřeva. Skutečnost však byla přesně opačná. Snížená poptávka po dřevě je to, co lesům nejvíce škodí, jak se vyjádřil mj. i ředitel Lesů ČR. Rostoucí poptávka po dřevě je nejlepší motivací lesy vysazovat, naopak při slábnoucí poptávce (elektronické dokumenty, dotovaná recyklace) motivace k rozšiřování lesů slábne. Spořínek by tedy měl spíše kázat: „Růstem spotřeby papíru - k růstu našich lesů!“

Lány obilné a lány „železné“

Šetřit papírem pro ochranu lesů je stejně pošetilé jako šetřit chlebem, abychom ochránili obilné lány. To je už jasné obvykle i ekologům. Méně zřejmé a podivné je, že podobně tento princip funguje i u zdrojů, které „nerostou“, jako jsou nerostné suroviny či energie. Zkusme začít ve velkém šetřit např. železem, a jeho technologický vývoj ustrne, přestane se vyplácet hledání nových nalezišť, začne být méně dostupné a nakonec zdrahne. Všimněme si, jak u podobných debat je stále módnější důraz něco "chránit", něčím "šetřit", místo aby hlavní důraz byl kladen na něco nového "tvořit", "budovat". Tomu naštěstí nebylo tak vždy, proto mj. můžeme číst tyto řádky z monitoru a ne z břidlicové desky.

Moje babička sbírala prázdné kelímky od jogurtu. Také plastové krabičky od nanukových dortů, skleničky od hořčic a vůbec jakékoliv obaly, do kterých se dalo něco dát. Několik z nich skutečně využila k namražení zbytků jídla, do několika kelímků nasadila sazenice, naprostá většina však přetékala z horních skříněk kuchyňské linky. „Co, kdyby se to někdy hodilo?“ odpovídala s neprůstřelnou logikou.

Mentalita minulosti

Proč se však toto recyklační vynucování setkává s tolerancí (a často i s podporou) veřejnosti? Odpovídá mentalitě minulosti, která měla zkušenost s drahým materiálem a levnou prací, a nestačila ještě vstřebat realitu modernity, kdy to platí naopak. O co jde? Když si naši dědové koupili skleničku jogurtu, platili především za jogurt. Dnes má díky efektivitě výroby obsah jogurtu na hodnotě výrobku nepatrný podíl. Daleko ceněnější (a dražší) jsou jiné aspekty výrobku – transport, skladování, marketing, vývoj, módní obal, apod. – tj. věci, související s lidskou prací a invencí. I kdyby se měly prodávat prázdné kelímky, jejich výsledná cena by příliš neklesla (vzpomínáte na reklamní akce větších balení – „nyní zdarma 20% navíc“?)

Ricky_and_Sarah_Roffey_cant_use_the_alleyway.jpg
Arogance kolektivismu

Zde jdou zapálení ekologové a jiní plánovači proti proudu doby – z ideologických pohnutek se snaží násilím protlačit větší ocenění materiálu na úkor ceny lidské práce. Pod hesly o „ochraně životního prostředí“ chtějí jednoduše plýtvat naším časem (a možností svobodné volby).

S oceněním práce (a času) druhých je vždycky problém. Hodina času penzisty či hospodyně má jinou hodnotu než hodina specialisty, pracujícího 13 hodin denně. Tento specialista se chce po příchodu domů ještě věnovat rodině a musí také odpočívat, každá jeho hodina navíc je tedy pro něj extrémně vzácná. Sejně vzácná může být nakonec i pro onoho penzistu, pokud si předsevzal ještě procestovat svět a ví, že mu na to život mnoho času nedává. Je to tedy čistě individuální hodnocení a je velkou arogancí, pokud se čas druhých snaží hodnotit někdo třetí. A nesmírnou svévolí, pokud se tak snaží činit násilím.

Oblíbená námitka zapálených ekologů je „Ale vždyť třídit odpad nic není! Ty toho naděláš, je to jenom chvilka!“ Podobně se plánovači snažili v minulosti organizovat soukromý čas lidí v „Akcích Z.“ nebo bramborových brigádách, pokaždé „o nic nešlo“. Přesto pokaždé šlo o arogantní strkání nosu do soukromých záležitostí jiných pod zástěrkou nějakého bohulibého ideálu. Ostatně - když pozvete tyto zastánce třídění k sobě domů, aby vám odpad vytřídili, když to nic není, spustí nějakou lamentaci a vypaří se.

Odpadový socialismus pro 21. stol.

Socialismus je je jen jiným názvem pro plánovanou společnost. Elita stanoví plán (podle své ideologie) a masa lidí se mu musí podřídit. Jinak se plán prosadit nedá. Vše je postaveno na iluzi, že existuje nějaké společné dobro pro všechny a taky že existuje skupina lidí, která je schopna moudře plánovat, jak k tomuto dobru dojít. Opakem je liberální společnost, která stanoví jen obecná pravidla hry, v rámci kterých si každý realizuje plány podle svého. Žádné závazné dobro stanoveno tedy není, to si hledá každý sám, neboť situace a vlastnosti každého z nás jsou jedinečné.

Historie ukázala, že plánované společnosti jsou méně efektivní a dají se provozovat jen za užití stále větší síly, nutící občany k respektování plánu. Proto diktatury padaly, státní molochy se privatizovaly. Tento proces je však postupný a dlouhý a není stále u konce. Některé části společnosti se již liberalizovaly (politika, průmysl), jiné jsou stále v zajetí centrálního plánování.

Z tohoto pohledu je sektor komunálního odpadu stále plně plánovaným odvětvím. Dlužno říci, že nejen v Čechách, ale z mnoha důvodů i ve většině EU. Stát (obec) stanoví obecné dobro (filosofii recyklace), vytyčí plán (způsob třídění a likvidace odpadu) a silou zajistí jeho plnění (sankce a pokuty). Prostor pro individuální volbu prakticky neexistuje.

Jak těžkopádně funguje tento plánovaný odpadový socialismus ukazuje i česká realita – zákon stanovuje paušální poplatek za komunální odpad na 500,- Kč na osobu a rok. Do takto uměle stanovené cifry se už většina obcí neumí vejít, proto plánují tlak na vládu, aby sazbu zvýšila. Opět plošně. Alegorie se socialistickým stanovováním cen je nasnadě.

Nucený výkup lahví

beer_bottles.jpg
Je smutným faktem, že vykupovat prázdné lahve se nikomu nevyplácí – ani distributorům (přepravní náklady), ani obchodníkům (organizace výkupu) a nakonec ani zákazníkům (placení zálohy, schraňování lahví a jejich odnos). Průzračně to dokázala praxe z konce 90. let, kdy vláda uvolnila výši záloh (v domnění, že je obchodníci navýší o inflaci). Systém však zareagoval racionálně a přesně opačně. Řetězce zálohu snížily na symbolický desetník, lidé se přestali obtěžovat je nosit (hlasovali tak, že jejich námaha - práce má větší hodnotu) a nikomu nic nechybělo. Státní byrokracie se však zalekla (zelená politická vlna začala nabývat na síle) a ihned vyprodukovala novelu, která stanovila minimální cenu výkupu na tři koruny a tím vynuceně uvedla znovu celý systém do chodu. To bylo ještě předtím, než se Zelení dostali do vlády a přišli s ještě absurdnějším návrhem vykupovat a desinfikovat plastové PET lahve (které se jako jedny z mála vyplatí šrotovat nebo spalovat - to už se ozvaly proti i komunální firmy)

Hledají se vítězové, poražení jsou všude kolem...

Uvedený příklad s lahvemi vypovídá, jak málo článků výrobně-spotřebitelského řetězce by se v současném (uměle plánovaném) systému účastnilo recyklace dobrovolně. Naprostá většina společnosti za ni nedostává odpovídající protihodnotu. A to ani ve formě lepšího životního prostředí – to je na věci nejpikantnější, že ač je recyklace s přírodou nejčastěji spojována, nikdo není kromě obecných a vágních alegorií schopen říci, jak konkrétně prostředí ve městě nebo na venkově zlepší třeba deset procent odpadu, který bude místo na lokální skládku převezen do vzdálenější továrny k recyklaci. Oprávněnou otázkou tedy je, co má takovou moc, držet celý systém v chodu.

Je to ideologie. Líbivé obrazy „návratu ke kořenům“, „souladu s přírodou“, apod., vytvářejí silné emoce, které se rychle šíří a pod jejich vlivem jsou lidé schopni povrchně spojovat nesouvisející věci. Například recyklaci s přírodou. Stejně jako již zmíněné budování socialismu s planetárním mírem. Téměř obsesí zavání chlubení kdekterého okresu, kolik že procent odpadu již donutili své občany třídit, aniž by zároveň uváděl, jaký konkrétní smysl to vlastně má. Iracionální sílu ideologie nelze podceňovat. V minulosti dokázala měnit dějiny na desítky let podobně líbivými obrazy o „lepším světě“.

windmills.jpg

Dimenze problému s odpady

Zahltí nás odpadky, jak hlásají někteří eko-alarmisté? Kdybychom měli všechen odpad, který vyprodukuje ČR za celé 21. století, navézt do 30m vysoké skládky, vznikl by čtverec o hraně necelých 4,5 km. Teoreticky by stačilo tedy najít v pohraničí nebo opuštěném vojenském prostoru tento čtyřkilometrový pás a problém s uložením odpadu bychom měli na celé století vyřešen. Moderní skládky nejsou nijak zvláštní zátěží pro životní prostředí a představují ekonomicky jednu z nejlevnějších variant uložení odpadu. Odpad lze ještě výhodněji přeměňovat na teplo v moderních odfiltrovaných spalovnách (komunální odpad má výhřevnost podobnou hnědému uhlí), něco se vyplatí i recyklovat. V racionální rovině tedy žádá katastrofa. Problém má však i jiné roviny, například pocitovou a hlavně ideologickou.

Jak by měl systém vypadat?

Chceme-li systém za nízké a přitom nedotované ceny (každou dotaci musíme jinde mnohonásobně zaplatit), nezbývá než vzít otěže z rukou státních či komunálních úředníků a systém postavit na volné konkurenci. Příkladem mohou být např. některé okresy USA, které oddělily svoz odpadu od jeho zpracování. Jak to funguje? Občan uzavře smlouvu s firmou, odvážející odpad. Pokud je tato firma laxní, jezdí nepravidelně, apod., smlouvu vypoví a obrátí se na konkurenta. Firmy si po čase zákazníky předcházejí různými bonusy za předtřídění odpadu a lákají k výkupu různých materiálů takovou cenou, za kterou se vyplatí dostatku občanů je schraňovat a za kterou se na druhé straně vyplatí zpracovatelskému průmyslu je nakupovat. Podobně fungují i zpracovatelé – pro ně jsou zákazníky především svozové firmy. Motivují je cenou za tunu, za předtřídění, vykupují drahé kovy, apod. Zpracovatelé odpadu obvykle vlastní skládku a podle situace na trhu se rozhodují, co jsou schopni dále prodat k recyklaci, co se vyplatí přeměnit na teplo, co se vyplatí kompostovat nebo skládkovat. Stát a obec stanovuje pouze obecná pravidla (jako např. ekologické normy), jinak do systému přímo nezasahuje. Důležité je, aby výběr služeb byl na koncových spotřebitelích – občanech. Pokud firmy vybírá obec za ně, je takový lokální monopol nejhorší variantou za všech – je jen příležitostí pro zvyšování cen a ničím neomezené korupci.

Námitky jsou obvykle stejné jako levicové námitky proti jakékoliv volné soutěži:

„Když sváží odpad z celé ulice jen jedna firma (vybraná městem), musí to být efektivnější, než když do té samé ulice pojedou firmy čtyři (dle objednávek občanů).“ Podle takové logiky bychom mohli zrušit také privátní mobilní operátory nebo televizní stanice, protože se duplikují a stačí jedna. Soutěž o každého klienta je jedinou cestou k neustálému zlepšování služby i její efektivity. Nechme na firmách, aby si vymyslely systém, který bude pro klienty pohodlný a jasný (barevné popelnice, čipy, vhodné termíny, apod.) – je to v jejich zájmu. Výsledek je po čase vždy lepší, než z rukou jediného monopolisty.

„To nemůže nikdy fungovat. Nemůžeme vložit do nejisté ruky trhu osud obecního pořádku. Vznikne chaos.“ Tato obava nemá racionální základ, těžko proti ni nějak smysluplně argumentovat. Na základech volného trhu je ve světě postaveno ladacos, třeba zdravotnictví, pohřební služba, telefonní spojení nebo pečení chleba. A nemůžeme říci, že by tyto služby - pod taktovkou „chaotického trhu“ - fungovaly špatně. Naopak. Ale stejně jako existuje jistá část lidí, kteří mají panický strach z létání, tak je i část lidí, kteří mají na volný trh zvláštní alergii, kterou nevyléčí sebelepší argumenty.

Recycling.jpg
Problém s odpady je jen jednou z mnoha oblastí našeho života, nijak významnější, než jiné. Je na nás, zda mu dovolíme, aby podvazoval naši svobodu ideologickými manýry jako halasný moloch, pro který žádné peníze nejsou dost velké anebo jej přeměníme v oblast levnou a efektivní, kterou téměř nevnímáme. A to bez volné soutěže nabídek nám, finálním spotřebitelům, zkrátka nejde. Strach svěřit systém do rukou svobodného trhu je jako strach nastoupit do letadla, protože všechna mohou teoreticky spadnout.

Kdo neuvěří statistikám o nejbezpečnějším způsobu cestování a svůj strach nepřekoná, tomu nezbude než se trmácet pěšky a sledovat ty méně ustrašené, jak mu mizí někde za obzorem...

Zdroje: Julian Simon, F.A.Hayek, B. Lomborg

Autor: Vít Kučík | čtvrtek 2.12.2010 13:56 | karma článku: 33.65 | přečteno: 4728x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ekonomika

Ladislav Jílek

Něco k huti Liberty

My starší ji známe pod jménem Nová huť Klementa Gottwalda. Ti ještě starší ji znali pod jménem Jižní závod, který jí dali Němci, kteří ji začali stavět během 2SV.

25.3.2024 v 16:35 | Karma článku: 22.65 | Přečteno: 596 | Diskuse

Milan Smutný

Nesnesitelně drahá láce solárních a větrných zdrojů

Daňoví poplatníci v Německu se vztekají: v rozporu s vládní ideologií zjišťují, že zelená tranzice levnými zdroji ze slunce a větru se nejen nekoná, ale devastuje ekonomiku, soukromé i veřejné rozpočty a vede k politickému chaosu.

25.3.2024 v 11:31 | Karma článku: 35.70 | Přečteno: 903 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Co se to děje s úroky?!

Už tento týden bude znovu Česká národní banka rozhodovat o nastavení jejích úrokových sazeb. A ekonomové ve svých reportech skoro o ničem jiném nemluví.

20.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 34.90 | Přečteno: 1565 | Diskuse

Karel Trčálek

Čelíme statistickému zkreslení paní Šichtařové!!!

Počet lidí, kteří jsou přesvědčení, že je paní Šichtařová ekonomka, v roce 2023 stoupl o 173 000 na 4,224 milionu lidí. Vyplývá to ze statistik paní Šichtařové...

18.3.2024 v 8:43 | Karma článku: 19.36 | Přečteno: 496 | Diskuse

David Kunc

Ekonomické události 11. týdne

Americká inflace se delší dobu pohybuje nad 3 %. Aby inflace zpomalila, bude muset zpomalit i americká ekonomika - což, se možná již pomalu začíná dít. Dokud v USA nenastanou podobné symptomy jako v EU, bude inflace patrně vyšší

18.3.2024 v 6:56 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 69 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6362
Studoval jsem a pracoval v Praze v IT a logistice... momentálně se svou rodinou žiji na úpatí Dolomit v severní Itálii

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...