Roman Joch – kladivo na romská privilegia?

Bude Joch kladivem na romská privilegia, jak veřejnost skrytě očekává? Nebo se jeho představy Romů ani netýkají a jsou „o něčem jiném“ ?

Jeho jmenování mezi premiérovy poradce vzbudilo veselý rozruch. V lidských právech prosazuje opačnou praxi, než Michal Kocáb – individuální práva pro všechny místo privilegií určitých skupin (Romů, homosexuálů, žen). To je zcela liberální (nikoliv konservativní) myšlenka. A s mazaností protřelého politika vzkazuje svým kritikům, že právě jeho vizi sdílí většina populace. To je i není pravda.

Pravdou je, že velká část populace nyní „objevila“ Jocha a okouzlena jeho brilantními vývody v něm našla někoho, kdo umí „správně vysvětlit“ jejich dosud nejasně pociťovanou averzi k Romům. V tomto Joch skutečně nalézá souznění s velkou částí populace.

Pravdou však zcela jistě není, že by většina populace začala být najednou konservativními liberály Jochova střihu. Porozumět idejím, které zastává, obnáší mj. prostudovat několik tlustých knih a je přirozené, že většina voličstva nemá (a nemusí mít) nějaké hlubší politologické vzdělání. Proto až zjistí, že ze stejných liberálních zásad, jako momentálně populární heslo „rovná práva pro všechny místo privilegií pro menšiny“ vychází i jiné věci, jako např. minimální zásahy státu do vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec, minimální regulace trhu vč. velkých řetězců nebo snižování neopodstatněných privilegií nezaměstnaných, penzistů či nesezdaných matek, je téměř jisté, že se momentální „liberální“ nadšení zase přehoupne do česky rovnostářského „sociálního cítění“ – a celá bublina splaskne.

Případ Kocáb – poznámka pod čarou

Vím, že zastávat se Michala Kocába je v tuto chvíli jako lézt dobrovolně do rozpálené pece, nicméně myslím, že jisté zastání přesto zasluhuje, protože do situace „nejopovrhovanější politické figury“ jej dostaly částečně i okolnosti.

Ministerstvo pro lidská práva vzniklo jako reakce na dlouhodobou kritiku OSN, EU i USA, že situace našich Romů je špatná a nikdo s tím nic nedělá. Když se hledal post pro Džamilu Stehlíkovou (pro vyvážení zastoupení Zelených v koalici), vypadalo zřízení nového ministerstva jako dobrý nápad, jak zabít dvě mouchy jednou ranou.  Správnější název tohoto úřadu měl tehdy znít „Ministerstvo pro zlepšení romského údělu a zacpání úst ignorantským zahraničním kritikům“. Další agenda, jako postižení, neziskovky, apod., se nabalila pro formu.

Úřad nevznikl z reálné potřeby „zdola“, ale typickým nadekretováním „shora“, aby se něco dělo. Kocáb je možná dobrý rocker, jeho chybou bylo, že vzal toho Černého Petra a šel „něco dělat“. Že neměl pořádnou koncepci a že to vzal za špatný konec, je teď - zpětně – jasně vidět. Je však také pravdou, že jak to „dělat dobře“ z tehdejší politické garnitury nevěděl nikdo a hlavně nikdo si s tím nechtěl „špinit“ ruce.

Kocáb je profesionální rocker, který se politice (kdovíproč) věnuje bokem. Joch je profesionální politolog,

který se politickým koncepcím věnuje na plný úvazek dvacet let. Srovnávat proto ideové zázemí těchto dvou je sice líbivé, ale stejné, jako postavit do ringu břichatého sportovního komentátora proti Mike Tysonovi. Byť oba "dělají" do boxu, je jasné, že to nemusí skončit jen ukousnutým uchem. Kocáb ostatně už zaplatil hlavou.

Vinu za jeho tápání by měla veřejnost přičíst také špičkám celé tehdejší koalice, protože nikdo tehdy neměl pořádnou představu, jak to dělat lépe (pokud ano, tak si ji šeptal pro sebe, protože ho nebylo odnikud slyšet). Když pak Kocáb vymýšlel úlevy pro romské dlužníky nebo megafonem rozmlouval s anarchisty na střeše Milady, vlastně tak dělal jen to, co měl (podle tehdejších představ) v popisu práce.

Jochův liberalismus pro tuto zemi

Liberální koncepce vychází ze smutné lidské zkušenosti, že věci fungují samy o sobě lépe, než když se je člověk snaží organizovat po svém. Tento fakt je mnoha lidem nepříjemný, protože svědčí o jejich pýše a nabádá je k pokoře.

Člověk touží dělat velké věci. Vyřešit hlad v Africe, omezit moc koncernů vůči malým dodavatelům nebo pozvednout romskou bídu na úroveň bílých. A propadá iluzi, že je toho (navíc v krátké době) schopen. Že stačí vyhrnout si rukávy, naplánovat to lépe, prosadit to. A tak posílá do Afriky tuny jídla, schvaluje zákony na „ochranu malých“ dodavatelů, prosazuje „antidiskriminační“ opatření a sociální sítě.

Ale čas a realita jej znovu a znovu usvědčují z omylu. Věci nefungují, jak plánoval.

Jídlo z ciziny africký hlad neléčí (spíš likviduje zbytky místních rolníků), ochranářské zákony dodavatele neochraňují (řetězce se znechuceně odvracejí od malých k velkým dodavatelům) a antidiskriminační opatření vyvolávají proti Romům větší nenávist, než prve.

Na druhé straně tam, kde miliony lidí měly svobodnou příležitost si „dělat co chtějí“, tj. usilovat o svůj „malý sobecký zájem“, usilovat o svůj majetek a osobní štěstí, tam se postupně vyřešily i „velké a ctnostné“ problémy, jako hlad, nemoci, tolerance, chudoba, zřetelně lépe, než tam, kde řešení vzala do rukou centrální moc. Příkladem je prosperita euroatlantické zóny. Výsledky spontánního jednání svobodných lidí jsou lepší a trvalejší, než společnosti „plánované“. Problémem je, že nepřicházejí ze dne na den. Žádají čas. Někdy roky, někdy desetiletí. A nestálá masa voličů je netrpělivá, žádá maximum ihned a znova a znova upadá do starého pokušení „vzít to do svých rukou“.

To je zjednodušený princip liberalismu a Roman Joch jej vyjadřuje způsobem čistějším  (a také méně stravitelnějším, jak se jistě záhy ukáže), než většina pravicových veteránů. Navíc je Joch také konservativcem, což pro jeho nové, politologicky nesečtělé fanoušky věc dále komplikuje a je zdrojem mediálně vděčných gagů o gentlemanech a otrocích nebo právu gentlemana „spráskat socialistu bičíkem“.

Byť tedy soudím, že je Jochova momentální popularita povrchní a vrtkavá, díky Bohu za ni. Mediální rozruch okolo jeho osoby – jakkoli povrchní a bulvární může být  - alespoň na chvíli přitáhne pozornost mas k myšlenkám, které Joch a jeho Občanský institut představuje.

A právě tyto myšlenky mohou nejen Romům, ale i celé zemi přinést tučnější úrodu, než se sebeosvícenějším byrokratům může kdy zdát.