Století Číny

Stává se Čína supervelmocí, která odsune Spojené Státy na druhou kolej? Budeme evropští nevolníci čínských podniků? Nebo je jen hliněným obrem, který se přes počáteční úspěchy sesune vlastní vahou?

Čína má velké předpoklady k obojímu. Zejména však budí velké vášně a dráždí fantazii katastrofistů všeho druhu. Je to země mimořádných šancí i mimořádných rozporů a tento článek nemůže problematiku tak obrovského a rozmanitého fenoménu pojmout v celé úplnosti. Proto jen několik poznámek:

Čínské šunty

Otec mi vyprávěl o černých bicyklech, dovezených do poválečného Československa. Těžká, neohrabaná kola pochybné kvality, šlapka odpadla po pár kilometrech pusté dřiny, zkrátka předchůdci pozdějších „Ukrain“. Tato kola byla Made in Japan a už jen to jméno budilo úšklebek. Stačilo třicet let a značka Made in Japan pro celý svět znamenala supertechnologii a superkvalitu.

Není důvod, proč by Čína neměla prodělat stejnou cestu. Stejně jako Japonsko po válce Čína v posledních letech masivně importuje nejen technologie, ale i mozky do univerzit, takže představa, že značka Made in China bude synonymem kvality a technologie není šílená science-fiction, ale docela pravděpodobná budoucnost. Vlastně se tak už zčásti děje. Asi bychom byli překvapeni, kolik kvalitních západních značek už v Číně vyrábí. Navíc „kvalita“ nepochází ani tak z vůle dělníků, jako ze systémů kontroly a řízení – a ty se dají importovat jako jakákoliv jiná technologie.

... pracují za hrst rýže

Představa Číňanů, jako jakýchsi mravenců bez duše, poddajně shrbených nad svojí nekončící dřinou, je rozšířená a hovoří spíše o evropské arogantní nevědomosti, než o realitě. Průměrná mzda je v Číně stále relativně nízká, ovšem nikoli zanedbatelná a především – roste. A to tempem až desítky procent ročně. Na vesnicích, kde žije zatím 60% obyvatel, se počítá v desítkách dolarů, ve městech již ve stovkách, což je mimochodem více než v sousední Indii.

Dále je zkreslená představa o surovém „komunistickém kapitalismu“, kde čínský zaměstnanec nemá žádné sociální zabezpečení, tudíž zaměstnavateli nevznikají žádné sociální náklady. Jsou sice nižší, a jinak strukturovány, než v Evropě, ale jsou. Například firmy, zaměstnávající ve městech pracovníky z venkova jim musí hradit ubytování, apod. Sociální náklady jsou nízké, ale stejně jako u platů – rostou. A budou růst i nadále, protože s růstem životní úrovně a blahobytu poroste i tlak miliónů na vládu, aby sociální polštář rostl směrem, který je obvyklý v průmyslově vyspělých zemích. Čínští zaměstnanci nejsou zkrátka nějaká mimozemská rasa, která by toužila jen po práci za hrst rýže bez žádné jistoty. Jsou více méně stejní, jako všichni ostatní lidé této planety.

Ledové procitnutí z horečky

Čínská ekonomika roste už dvacet let dvouciferným tempem. To svádí protáhnout přímku růstu do budoucnosti a věštit hvězdné zítřky o předstihnutí Spojených států a podobně. Skutečnost však bude nejspíš chladnější, ne-li chladná jako ledová sprcha. Za prvé: z nuly se roste rychle. Tím, jak je ekonomika stabilizuje a bohatne, tempo růstu se nutně zpomaluje. Odhady říkají, že se současným (dvouciferným) tempem  a ideální politické situace by ekonomická úroveň čínských obyvatel dosáhla úrovně těch amerických za cca 60 let. Při zpomalujícím tempu na to nebude stačit ani století. Tyto odhady jsou sice vágní na to, o jakých ukazatelích přesně mluví (těch jsou tisíce, v produkci oceli na hlavu jsme např. předstihli USA i my už za socialismu, jak se komunisté pyšně chlubili), nicméně prudké nadšení (nebo strach) není na místě. Za druhé: realističtější pohled vychází z faktu, že již teď je čínský růst silně dopován uměle nízkým juanem, již teď se ekonomika „přehřívá“, a správná otázka není zda se ochladí, ale kdy. Velmi podobné to bylo s tzv. východoasijskými tygry – po desetiletích prudkého růstu, kdy se začínalo hovořit o „asijské cestě“ a začínalo pochybovat o standardních ekonomických modelech, stačila v 90. letech jedna finanční krize („asijská chřipka“), která jejich hospodářský zázrak v mžiku ukončila a všechny snílky vrátila opět zpátky na zem.

Číňané dokázali spojit komunismus s tržní ekonomikou

Mnozí vizionáři nadšeně aplaudují a ukazují, že standardní ekonomické zákony neplatí, že Čína „dokázala, že to jde“. Totiž skloubit centrální plánování, politickou nesvobodu a úspěšnou ekonomiku dohromady. Je třeba vidět, jaký druh ekonomiky v Číně roste a v jaké fázi se nachází.

Téměř veškerá exportní produkce pochází z dovezených technologií, Čína je stále jakousi „montovnou“ vyspělého světa. Dělá sice rychlé pokroky ve vlastním výzkumu,  ale stále je zoufale pozadu za opravdu vyspělými státy a tento handicap nelze dohnat za krátkou dobu. To, že jsou USA schopny vytvářet (tj. nikoli kopírovat) komerčně úspěšné technologie, je dáno zcela jinou kvalitou jeho hospodářství.

Jemné a komplikované předivo postmoderní informační ekonomiky 21. století, které je motorem vývoje v USA, Japonsku a Západní Evropě, se nedá vytvořit ani sebeosvícenějším centrálním byrokratickým systémem a to, čím Čína dnes ohromuje svět je spíše rustikální ekonomika 20. stol., násobená jen kvantem vlastní populace. Zkrátka - dokud jde o produkci kvant průmyslového zboží, energie a potravin, může to komunistickým byrokratům vycházet. Pokud ale budou chtít postoupit o třídu výše, do pokročilé ekonomiky vlastních služeb a technologií, budou muset překročit Rubikon. Pustit otěže z rukou a nechat, aby nejlepší myšlenky vycházely z tavící pece miliónů nezávislých hodnotitelů, než z ústředí sekretariátů.

Některé vývojové fáze se nedají přeskočit. Tak jako dvanáctiletý mudrlant se nestane přes noc dospělým, byť bude sebevíc citovat moudra z tátovy knihovny, tak i čínská ekonomika nedosáhne úrovně té západní bez uvolnění širokých svobod na všech úrovních (ano i těch politických), jistoty vlastnických práv a dlouhých desetiletí vývoje. Nic zatím nedokazuje, že by v Číně měly platit jiné fyzikální či ekonomické zákony.

Až všichni Číňané budu chtít ledničku...

...nebo auto, nebo domácí klimatizaci, nebo denně kus masa ... tak se zhroutí hospodářství světa. O tomto populárním omylu existují celé knihy, jen krátce: požadavek na materielní statky nebudou mít Číňané nikdy skokově. Klimatizaci zkrátka mohou mít, až si ji budou schopni vyrobit nebo budou schopni světu nabídnout nějaký ekvivalent. Podobné to je s potravinami, elektřinou, surovinami nebo zdroji obecně.

Strach  z čínské spotřeby stojí na mylné představě, že na světě je všeho konečné množství a „více krků u nich znamená méně pro nás“. Dlouhodobé statistiky ukazují, že je tomu právě naopak, než říká „zdravý rozum“. Zvýšená poptávka po zdrojích sice krátkodobě žene ceny nahoru, zároveň však stimuluje nové investice do tvorby těchto zdrojů (hledání nových nalezišť, investice do efektivnějších technologií, investice do hledání náhražek), takže ve výsledném stavu jsou tyto zdroje dostupnější, než byly před zvýšením této poptávky. To platí u všech komodit, i u těch, které „zdravý rozum“ považuje za konečné – ropy, vody, nerostných surovin, orné půdy, apod. Vzpomeňme jen na paniku při vzrůstu ceny rýže a obilí před dvěma lety, a co z ní zbylo teď... Takže – ačkoliv to může znít paradoxně a provokativně –zvýšená čínská spotřeba může světu spíše prospět, než uškodit.

Kolonizace Evropy

Strach některých v poslední době mluví o čínských podnicích, které mají kapsy plné dolarů z exportu svého zboží, za které skupují v evropské podniky a Evropu si tak „kolonizují“. Jako každý alarmismus, tak i tento staví na částečné pravdě.

Čína skutečně disponuje značnými devizovými rezervami, tyto však nejsou bezedné ani věčné. Doposud přepláceli zejména podniky v potížích, o které euro-atlantický kapitál nejevil příliš zájem (viz automobilky), a který byl pro Asijce zajímavý pro vedlejší efekty (posílení image a jednodušší přístup na evropský trh), nikoliv proto, že by to byl primárně dobrý business. Nejedná se tedy zatím o nějaké vítězné tažení nebo vytlačování domácích, spíše o sbírání drobků.

Do budoucna je však třeba si uvědomit, že ať se nám to líbí či ne, Čína patří objemem mezi tři největší ekonomiky světa. Jako se nepozastavujeme nad americkými nebo japonskými investicemi do evropského průmyslu (nikdo nestraší americkou či japonskou „kolonizací“), tak je logické a přirozené, že i čínský kapitál bude mít v evropské ekonomice tomu přiměřené procentuální zastoupení. To patří k normálním pravidlům liberální ekonomiky a nikomu to nemusí škodit. Výroky, že se staneme „nevolníky čínských pánů“ nepatří do kategorie, na které by existovala smysluplná odpověď.

Podobně i obava, že „Čína skoupí všechno“ se dá racionálně snadno vyvrátit – pokud by existovalo v Evropě tolik výhodných investičních možností, projevil by o ně zájem i jiný než čínský kapitál, (v Evropě i ve světě je dost fondů, které hledají umístění svých peněz). Číňané by se tak museli servat s ostatními investory. To žene ceny nahoru a čínští investoři by brzy vykrváceli, pokud by měli smysluplné ceny plošně přeplácet.

Přijatelný leader

Kdokoliv by chtěl hrát v budoucnosti roli supervelmoci, tj. světového leadera, musí se stát pro většinu světa přijatelným. To znamená sexy. Dnes nepanují časy Čingischána, kdy panování znamenalo pusté plundrování hordami vojáků. Světový „četník“ si získává svou roli víceméně dobrovolnými sympatiemi alespoň většiny.

Vezměme současného leadera – USA. Má nejsilnější armádu i ekonomiku, ale to samo o sobě nestačí. Ve 20. století získával největší část světa nikoliv ocelí svých zbraní, ale neviditelnými „sexy“ věcmi, jako jsou holywoodské filmy, rocková hudba, westerny a kovbojové, americká auta, odhodlaní chlápkové, kteří se sami vrhají do boje za správnou věc nebo s dolarem v kapse se vypracují na milionáře... nad tím vším se může leckdo ušklíbnout, faktem je, že si tento Americký sen získal srdce stamilionů lidí. Čeho by se tito lidé mohli chytit u čínské varianty? Obraz komunistických funkcionářů, civilizace šťastných „mravenců“ ani podvod se zpívající holčičkou na olympiádě mnoho euforie zatím nevyvolal.

Jakýsi náznak lze spatřit v módě karate-filmů s Bruce Leem 80. let, nebo současnou módou tetování čínských znaků na lopatky mladých slečen... To je ale jen slaboučký čaj. Dokud bude Čína u většiny lidí budit úsměv, pohrdání nebo strach, dokud se nestane opravdu přitažlivou, globálním leaderem se nestane.

Nesplacené účty

Čína bude jistě jeden z nejsilnějších hráčů na světové scéně, k tomu ji však čeká ještě dlouhá a nejistá cesta. Jedničkou se jistě v blízké době nestane. Vždyť většinu účtů má otevřených a nezačala je ještě ani splácet. Jmenujme například účet za umělou manipulaci porodnosti, účet za plošné vymytí mozků komunistickým rovnostářstvím, účet za nepřirozené rozvrstvení společnosti díky půlstoletí plánování, apod. Tyto účty se nadají srovnat za pětiletku, k těm je třeba generací, stejně jako jinde ve světě. Byť se to opticky díky mrakodrapům a klokotnému vývoji nemusí zdát.

...a na konec – bojíte se Číny?

Stejně jako platilo u rozpadajícího se Sovětského Svazu před 20ti lety - obavy si zaslouží nesvobodný komunistický systém, který je daleko méně předvídatelný, než ekonomické zákonitosti. Z bohaté, svobodné a prosperující Číny mít strach nemusíme. Z toho můžeme jen (přímo či nepřímo) těžit.

O tom hovoří střízlivá fakta a racionální argumenty. Pravdou ovšem je, že právě ty kloužou po hlasatelích temné budoucnosti jako voda po teflonovém povrchu...