Svět atomizované Lucie

„Ve fabrice pracuji od 14-ti let. Kolik ale beru, jsem se dozvěděl až ve dva a dvaceti." vypráví šedovlasý Antonio z maloměsta v severní Itálii. „Výplatu jsme totiž dostávali v zalepené obálce a tu jsme - nerozlepenou - dávali našemu tátovi. Všichni, bratři i sestry, i když se oženili. Nepřišlo mi na tom nic divného, tenkrát to bylo normální..."

„Jednou se mi obálka sama natrhla a já se ze zvědavosti podíval na výplatní pásku. Bál jsem se pak jít domů, roztržená obálka byla symbolem nedůvěry k němu, bylo to trapné. On byl hospodářem na našem statku, hlavou rodiny, k němu se sbíhaly všechny příjmy a on také hradil všechny výdaje. Když někdo potřeboval nové boty, šel za ním. Když jsem šel v sobotu večer tancovat, stavil jsem se za ním ve stáji. „Peníze - máš?" ptával se. „Dobrý..." já na to. Přesto mi dal do kapsy hrst bankovek navíc. Říkával, abych měl u sebe vždycky dost, ale abych se taky snažil dost přinést nazpátek. Tenkrát si rodiče s dětmi nějak zvlášť nepovídali ani se nemazlili. To nebylo zvykem. Přesto si myslím, že mě měl rád. Byl jsem pátý ze šesti dětí."

„Řekni mi, jak to mám z jednoho platu utáhnout...?!" rozčiluje se Lucie, rozvedená žena středního věku, před pultem. „Tak počítej - zaplatím nájem, inkaso, auto a na jídlo mi zbudou sotva tři stovky... a děcko potřebuje věci do školy... z toho se nedá při dnešní drahotě vyžít...! Zasr... politici. Ti by měli zkusit žít s mým platem a ne si válet zadky... Kradou jeden jako druhý, ale na obyčejný lidi nemyslí"

Mezi Antoniem a Lucií stojí tři generace. Sotva šedesát let. Když byl Antonio mladý, osm z deseti rodin žilo z půdy. Měli statky, domky, role, do jediné textilky v okolí se chodilo „aby bylo víc peněz", odpoledne se pracovalo na hospodářství. Rodiny měly tři, pět i deset dětí, ale patřili do ní i manželky ženatých synů, vnuci, prarodiče na výminku, nesezdaní strýcové a tety... všichni pracovali podle svých možností a výdělky se rozpouštěly v rámci rodiny podle potřeby. Nyní Antonio žije stále ve svém rodinném stavení, kde syn přistavěl patro a garáž pro svoje stavební stroje. Žena mu zemřela, ale snacha mu občas uvaří a vypere, uklidit si stačí sám. Starobní penzi ani nespotřebuje, dům renovoval syn a drobné práce zvládne sám. Dokonce si nechal pět krav. Už se to sice nevyplatí, ale alespoň má kvůli komu vstávat.

Lucie je ženou současnosti. Rozvedla se, když bylo dceři 5 roků, protože „s tím sobcem už to dál nešlo", její bratr žije daleko a rodiče bydlí v sousední vsi. Občas ji pohlídají dítě, ale zpátky by už nešla, s otcem neměla v dospívání dobrý vztah a nyní by si jenom „šli na nervy". Proto pracuje k kanceláři, snaží se vyrazit nějaký ten peníz ze svého bývalého na dítě a přežívá, jak se dá. Je rozzlobená hlavně na vládu, že je draho a že se málo stará o matky s dětmi. Její rodiče jsou vlastně v podobné situaci. Důchodci, kteří za život nevybudovali nějaký podstatný majetek, jsou odkázáni jen na nevelkou starobní penzi. Přežívají z toho, co jim vláda dá.

Jev, při kterém se z rodů stávají větší rodiny, ty se scvrkávají na pouhá jádra rodin (rodiče a dvě děti), a ty se dále rozpadají na páry a jednotlivce, sociologové nazývají atomizací společnosti. Pod tímto odtažitým pojmem se skrývá neviditelný a dlouhodobý jev, se kterým má zkušenost každý z nás. Každý z nás ho tvoří svým vztahem k sourozencům, rodičům, strýcům a tetám, svým dětem...

Je evidentní, že velké rodiny  (tvořené ani ne tak bydlením „nahromadě", ale zejména intenzivními vztahy mezi jejich členy) mají své výhody: tvoří téměř soběstačnou sociální síť, která umí zajistit přirozenou rovnováhu mezi silnými a slabými. Zkrátka daleko efektivněji přinutí silné, aby se dělili a slabé, aby se neflákali. Je tedy daleko méně závislá na státu a státem manipulovatelná. Pozoruhodné je, že např. diktatury  byly vždy ostřejší ve městech, plných vykořeněného proletariátu, než na venkově, kde rodiny v sepětí s půdou zažívaly „ty novoty z města" vždy jakoby z druhé ruky.

Atomizované páry, singles nebo malé rodinky bez silnějších vazeb na širší rodinnou hiearchii, jsou extrémně závislé na státu. Určuje jim prakticky vše - životní úroveň (skrze daňový systém), ideologii výchovy dětí (skrze školní systém), druh a místo zaměstnání (skrze politiku zaměstnanosti a přídavků), zábavu (skrze kulturní politiku a veřejnoprávní televizi), apod. Mnoho takových singles se ohradí: „Já jsem nezávislý, nejsem jako to tupé stádo kolem..." Jak kdy, přijde na úhel pohledu a míru odstupu od vlastní situace. Vlastní závislosti je těžké objevit a ještě těžší se s nimi smířit.

Na druhé straně silné rodové vazby představují archaický model společnosti - tam, kde se rozpouštěly příliš pomalu, je dodnes cítit nedostatek státní moci v podobě klientelismu a různých mafiánských struktur (jih Itálie). Jinak řečeno - mafie vyplní svým pořádkem ta místa, kam stát neumí vnést vlastní moc a zákon. Jsou to zkrátka dva patologické extrémy jednoho jevu: na jedné straně diktatura, které obzvláště dobře daří ve zcela atomizované společnosti jedinců (vzpomeňte na Orwela), na druhém pólu extrému je slabý stát neschopný překonat lokální mafiánské struktury, jejichž předáci vytvářejí vlastní pravidla. Zdravé optimum je někde mezi tím.

Příkladem může být severní Itálie (nebo Holandsko, či jiné prosperující oblasti), která je jednou z nejproduktivnějších evropských zón. Její bohatství je založeno na husté síti malých a středních firem, převážně v rodinném vlastnictví. V moderní době už zdrojem bohatství není zemědělský statek, ale firma (restaurace, obchod, dílna, výrobna, sklad). Zaměstnávání rodinných příslušníků přináší sice problémy (manželku nelze jen tak propustit) zase naopak zajistí nejúčinnější sociální síť a optimální využití schopností (rodina se postará lépe, aby se nikdo neflákal a zároveň necitlivě nepřetížil). Chce to tradici v hrdé soběstačnosti, která vede k činorodé aktivitě. I stát je nucen pak takovou silnou vrstvu drobných podnikatelů brát s respektem a nemůže si dovolit co se mu zachce. Příkladem je epizoda s přemrštěnými daněmi, kterými zkoušela socialistická vláda dostat tuto nezávislou část ekonomiky pod kontrolu a vysát její sílu. Neuspěla. Místo pohádkových výnosů dala vzniknout jen nejkomplexnější šedé ekonomice (tj. ekonomice založené na neplacení daní), kterou Evropa poznala. Lidé, kteří nečekají s nataženou dlaní, jsou zkrátka méně zranitelní.

To se zatím netýká naší uhoněné a naštvané Lucie. Je sama a automaticky očekává, že stát dorovná všechny nevýhody, které z osamocení vyplývají. To samé očekávají i její rodiče v penzi. Jsou sami, ale žádají stát, aby jim zajistil „slušný život", stejný jako mají ti s uspořádanějšími rodinnými vztahy. Stát dorovná životní úroveň osamocené matky, zajistí peníze od neplatícího otce, silou vyrovná nevýhody na trhu práce. Penzistům, kteří za celý život užívali svých výplat tak, že nenašetřili ani na byt, dá tolik, aby „z toho bylo na nájem" a ještě „slušný život" bez potřeby žít či vycházet s kýmkoliv dalším. Vždyť oni za nic nemohou. Ani je nenapadne připustit, že by mohli.

Mám takový soukromý, žádnou statistikou nepodložený pocit, že těch Lucií kolem stále přibývá. I těch nespokojených penzistů - jako její rodiče. Tak trochu tuším, co dělat, abych se nestal jedním z nich. A zkouším vymyslet, co udělat, aby se takové Lucie nestaly z mých dětí - s problematickým vztahem k blízkým a naštvané na svět. Je to jako cesta bez mapy cizím městem - zkoušíte ulice, ale žádná jistota, že vedou ke správnému cíli.

A tak chodím jak umím, děti na mě koukají a chodí se mnou. Nic jiného jim zatím nezbývá. Jednou se rozkoukají a budou umět hledat samy. Doufám, že i potom budou chtít jít pohromadě. Alespoň jeden druhému na dohled...