„Jsem hrdá na svou vagínu,

... a nestydím se za to. Je to úžasný orgán." prohlásila feministická aktivistka Katie Harrof z hnutí V-Day. Zda účinek svého prohlášení podtrhla v divadelní exhibici „Monology s vagínou" (ze které dané hnutí ideově vychází) také nějakým činem, mi není známo, jisté však je, že ženy jsou po staletém společenském vývoji zpět, a o své místo na společenské scéně jsou odhodlány bojovat dosud ryze mužskými prostředky. Jako nový živočišný druh.

The Daily Times

Kolega blogger Stodola o sobě píše, že je feminista. Nevím, jaká poťouchlost k tomu vede zrovna tohoto konservativního katolíka, ale nepřímo ukazuje na fakt, který si v dnešní době  již málokdo uvědomuje. Totiž že první masovou organizací, která se zásadně  v dějinách zasadila o ženská práva, byla katolická církev. Mnozí se asi pousmějí, protože ve svém myšlení najdou automatické spojení církve s učením o podřízenosti žen mužům a upalování čarodějnic. Jde jen o to, jak se kdo umí oprostit od karikatur historie, které vytvořilo socialistické školství (přetrvávající i do současnosti) a umí se podívat  na tehdejší svět tehdejšíma očima.

V prvních stoletích ženy žádná práva neměly, a to ani v „civilizované" Římské říši, kde byly ve všech životních rozhodnutích podřízeny pater familias , kterým mohl být otec, manžel nebo i 14-ti letý nevlastní syn. S koncem antického věku se jejich postavení stávalo ještě nejistější, běžné byly pochyby, zda je žena vůbec lidským druhem, rovným mužům.  V běžné společenské praxi totiž opravdu zabírala prostor někde mezi mužem a užitečným dobytkem. Církev byla v dějinách první, která ženám přiznala ve filosofické a náboženské rovině status rovný mužům (Bůh stvořil Člověka, jako muže a ženu ho stvořil), což je základ pro jejich další práva v oblasti společenské i právní (možnost dědit majetek znamenala možnost vládnout, ať v rodině, panství či státu), která platí doposud. To byl v tehdejší době počin opravdu revoluční.

Svaté ženy - majáky civilizace

Dalším velkým krokem pro společenské uznání  žen znamenalo církevní pojetí „svatých". Svatým není nikdo zbožštělý, žádný „malý bůh", je to běžný člověk z masa a kostí, chybující, hříšný, který však svým způsobem života vyjádřil něco mimořádného. Něco, co zasluhuje následování. Svatým (čili následováníhodným) způsobem života žijí v každé době tisíce lidí, Církev z nich vybírá ty nejviditelnější příklady a procesem svatořečení z nich dělá majáky, mající lépe ukazovat dobrou cestu životem, než občas suchopárné kázání.  Jsou takovou 3D vizualizací Manuálu pro úspěšné zdolání životních problémů.

A právě zde najdeme stovky svatých žen, které byly pro svou sílu  a mimořádné skutky dávány po staletí za vzor všem, zejména mužům. Svatá Zdislava . Svatá Kateřina Sienská . Svatá Jana z Arku . Nemluvily nahlas o své vagíně, přesto zanechaly v historii stopu, přetrvávající staletí, před kterou se skláněly miliony mužů.

Skrze ženu přišel na svět samotný Bůh. Sv. Marie, první v zástupu všech svatých mužů i žen. Ženou byla také ta, které se jako první Bůh ukázal po svém zmrtvýchvstání, a která jako první předala tuto "radostnou zprávu" (evangelium) do světa - Sv. Marie Magdalská. Co více pro společenskou satisfakci a důstojnost žen v době, kdy náboženství bylo alfou i omegou lidského života i politického dění. Opět - viděno očima tehdejší, nikoliv dnešní doby. Žena přestala být méněcenným druhem, majetkem, domácím zvířetem, ale muži rovnocenným člověkem, s možností dědit, za daných okolností i vládnout, získávat společenskou prestiž a mít klíčové místo nábožensko-politickém systému dějin a spásy světa. Církev pozvedla ženám jejich status, postavení, zachovala přitom jejich role. Rovnocenné postavení a zároveň odlišné role jsou dvě různé věci, jejichž záměna v moderní době znamenala mnoho zmatků a zlé krve.

Neviditelné zákonitosti - železná realita

Komunismus vzal ženskou rovnoprávnost po svém. Poprvé masivně promíchal ženskými rolemi a za vrchol emancipace považoval ženy-horníky, ženy-svářeče, ženy-bagristy, apod. Je evidentní, že tím ženy neuspokojil, jen tím jasněji odhalil absurditu mechanického převracení rolí.

O cosi podobného se snaží soudobý feminismus dodnes. Totiž o umělé přelajnování rolí mezi mužem a ženou ne podle pravidel přirozeného vývoje tradic (i ty se totiž mění, ovšem spontánně, kopírují vývoj reálného živého světa). Tradice se totiž podle jejich názoru nemění dostatečně rychle, radikálně a „spravedlivě". Proto mužské a ženské role uměle rýsují podle svých ideologických představ o „spravedlivém" a „oprávněném". Neboť co jiného je boj za kvóty žen v politice, byznysu, sjednocení platů, práva na rozhodování o životě svých počatých dětí, dělení domácích prací německým parlamentem, apod.

To, že je např. v politice málo žen není výsledkem zlomyslnosti mužů, ale momentálním stavem mnoha složitých společenských procesů, z nichž žádný není řízen z nějaké tajné centrály člověkem (natož pak mužem), ale neviditelnými zákonitostmi, které řídí náš svět. Můžeme je s pokorou zkoumat, můžeme se snažit jim porozumět, ale je bláhové si myslet, že je můžeme sami diktovat. Tyto zákonitosti jsou zkoumány společenskými vědami a působí nezávisle na lidském přesvědčení. Snaha o jejich pyšné lajnování, místo  pokorného poznávání, se nazývá sociální konstruktivismus a v dějinách periodicky získává na popularitě. Nacistická rasová politika, Marxův komunistický ráj na zemi, anarchistické sny o autonomních komunitách, ekologický plán na potlačení lidské rasy ve prospěch jiných živočišných druhů, feministický boj o oddělení vlastního pohlaví jako samostatného a nezávislého druhu... Periodicky je tento prapor ušlechtilých ideálů zdvihán, periodicky jsou pod ním šikovány miliony ve slepém nadšení z možnosti změny a svatém rozhořčení nad nespravedlností „starého" světa a periodicky je vše utápěno v krvi, neštěstí a zklamání, že člověk nic tak lehce měnit nemůže. Svět se zkrátka točí po svém, jeho „nespravedlnosti" někde, mají často hluboký smysl jinde, a je těžko postihnout jemné pletivo všech jeho příčin a důsledků.

Ženská budoucnost

Žena a její společenské role se vyvíjely tisíce let. Kapku po kapce se zachovávalo to dobré a mizelo to špatné, již neudržitelné. Mužům byl vlastní spíše pionýrský duch objevování nového a osamocených zápasů s neznámým, ženám zase společenská intuice a inteligence v mezilidských vztazích.

Dnešní společnost je stále koncentrovanější, usazenější, schopnost proplouvat v moři mezilidských vztahů je stejně důležitá jako vlastní specializace, jak ukazují zkušenosti z velkých firem. Je tedy jenom přirozené, že právě ženy v ní mají a budou mít stále více prostoru k prosazení. Dříve byl hraniční bitevní čarou každý statek a každé pole, kde muž mohl svádět zápas o přežití s přírodou a míst v zázemí bylo poskrovnu. Dnes je zázemí obrovské množstvím všech těch kancelářských a podnikových míst, vyžadujících žensky trpělivou komunikaci a kooperaci, kdežto pionýrská fronta, na které se dobývají civilizační hranice neznámého, je velmi úzká, je daleko a exoticky nepřístupná - kosmonautika, věda, vojenské mise, robotika... Navíc tak, jak se i tyto průkopnické „mužské" obory budou usazovat do rutinních kolejí „vztahové" společnosti, tak i v nich se budou stále více prosazovat ženy, to ani feminismus neuspíší, ani konservativci (pokud vůbec ještě nějací žijí) neoddálí.

-

Tento článek je o ženách - a je napsán typicky mužským, suchopárným způsobem. Jak jinak - píše ho suchopárný muž, který těžko může překročit vlastní stín. Který si navíc zakázal psát laciné sentimentální ódy, co jednodušším ženám možná lichotí, ale inteligenci těch chytřejších musí nutně dráždit.

Líbí se mi ženy pozorovat. Pokoušet se jim porozumět. Jim samotným, v celé jejich nekonečné složitosti, ne jejim zploštělým ideologickým obrazům, které o nich stvořil komunismus, feminismus a další. S pokorou musím přiznat, že se mi to nikdy bezezbytku nepodaří. Je to jako chtít poznat celý nekonečný vesmír. Vesmír v každé jedné z nich.

V tom jsou veliké...